Po dvou ročnících ve Slovenském ráji jsme usoudili, že je třeba udělat změnu a proto došlo opět na Tatry a Zamku. Že to byl dobrý nápad se ukázalo už brzy po ohlášení akce – počet míst se podezřele rychle zaplnil, včetně míst na půdě. Ale víme, jak to chodí, s blížícím se odjezdem začali někteří odpadat. Tradičně bolavá kolena a chřipková epidemie, která se nevyhnula ani oddílovému Tahounovi a jak se dalo čekat, nějaké bacily zbyly i na mě. Bylo to napínavé, ještě v den odjezdu nebylo jasné, jestli odjedeme…no co, nejdůležitější je vydrápat se do chaty, paraleny se dají polykat i tam, pak se uvidí…

Druhá krize se dostavila hned při výjezdu z Ostravy, protože začalo hustě sněžit. Vyvinula se z toho docela slušná kalamita. Do Smokovce jsme dojeli s velkým zpožděním a než jsme se doplazili na chatu-byla půlnoc. Ale všichni na nás byli hodní, dokonce polívečku jsme dostali.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale poměrně teplo a bezvětří, takže rychle, rychle na ledy. Zvolili jsme Uhelné prázdniny (v průvodci označeno jako Malé uhlí). Krásně položený led, dlouhý skoro 50 metrů. Některým to bylo málo a běželi ještě k ledům v Zákrutě.

V pátek bylo počasí přibližně stejné. Pokračovalo se na ledech v Zákrutě (letos dobře „natečené“). Úderná skupina v čele s Honzou Vahošem pokračovala na ledech V zahrádkách. Večer už byla chata narvaná k prasknutí, přijel lavinový kurz v čele s kamarádem Žofinem..

Sobota navíc přilákala do hor turisty, nezbylo než se zařadit do průvodu na Téryho chatu a na palačinky. Večer to v chatě hučelo jak ve včelínu, nálada výborná, Šárka hrála na kytaru, snažili jsme se o zpěv, prokládali ho pivem a horcem.

Světe div se, v neděli parádní počasí, všichni se podle času vydali na procházky obdivovat zasněžené Tatry. A dobře jsme udělali, protože jak jsme se dověděli, vlivem pěkného počasí a slunka, se přes Cyklistický a Lomnický led a přes Uhelné prázdniny převalily laviny sněhu.

Léčba pohybem přinesla pozitivní výsledky, tatranský vzduch taky léčil, všichni jsme sestupovali zdraví jak řípy. Ovšem až na Markovo koleno, tomu ten pohyb zas tak moc nepomohl. Tak rychle domů, domů … máme tady smogovou situaci.

Suma sumárum akce měla opět 5P – a můžete hádat kdo

Milica

Trochu bodování:

Pár fotek z akce:

Nejasná zpráva o oddílové akci Jihozápadní Slovensko II.

(27. 9. – 1. 10. 2017)

„Nejasná“ proto, že se nějak nemůžeme dopočítat, kolik nás vlastně bylo – členové oddílu, nečlenové, ale spřátelení, rodinní příslušníci… jen děti a psi byli jasní. Počet se totiž neustále měnil podle toho, jak jsme se postupně sjížděli. V pátek večer stav kulminoval asi na počtu 40 a současně už někteří začali odjíždět…

Nu, naše poslání bylo ovšem v něčem jiném. Počasí jako na objednávku (nevím, jak to ten Petr Č. zařídil, když od začátku září bylo vytrvale škaredě) a před námi lezení, lezení a zase lezení. Oblastí bylo dost – Blázon, Kršlenica, Pes Filipes, Pajštún, Medené Hámre. Každý si mohl najít, co se mu líbilo a po všech stránkách vyhovovalo. Takže není divu, že se toho vylezlo hodně. Také padly nějaké rekordy, dařilo se Michalovi Z. (dvě 7+ a 8-, Lukáš-Arno přidal „osmu“ a Petr N. se dokonce v „osmičce“ rozlézal… no a jestli jsem někoho nezmínila, tak to budu mít do konce života na talíři).

Zúčastnili se i „nováčci“, kteří se nám o prázdninách „urodili“, Monča+Romča a Pepa A. Kdo nepřijel zrovna sbírat rekordy, akumuloval energii ze slunka, protože zima se blíží. Ale jedno je jasné už teď, mnozí jsme tu nebyli naposledy.

M.Č.

Sorry za opožděný zápis, důchodci mají dost času.

Tak jsme s Káčou zase zbyli sami dva, všichni mají dovolenou po létě vybranou. Nevadí, objednáváme letenky u Ryanaira, autem do Krakowa a za pár hodin jsme ve Valencii. Z těch našich plískanic je to hodně příjemná změna počasí.

Bereme auto a jako první zastávku volíme supermarket. A situace z jarní Sicílie se opakuje, košíku opět bezkonkurenčně kralují lahve vína.

Z Valencie je to 60 km, dojíždíme do Chulilly (čti Čulila) a po kratším hledání konečně nalézáme bránu, za kterou nás čeká příjemné překvapení v podobě chalupy El Altico. Teda takové ubytko jsme fakt nečekali. Na skále vysoko nad městečkem, přímo na hraně kaňonu s výhledem přímo do stěn. Jsme okouzleni a čumíme do kaňonu jak dva puci. Pedro Pons s přítelkyní Nuria Marti, místní lezci, autoři mnoha cest a provozovatelé chalupy, nás nechávají nasávat ducha místa a pak nám nabízejí místo pokojíku v patře domu karavan venku před chalupou. Je těsně před lezeckou sezónou a mají volno.

Paráda. Dáváme bágly do karavanu a jdeme se seznámit s městečkem. Všude kolem stěny a zase stěny, zarámované do překrásného panoramatu španělské krajiny.

Ráno na doporučení Pedra volíme stěnu kousek za městem. Je ve svahu nad silnicí a nabízí lezení po celý den. Dopoledne na jihozápadní straně a odpoledne ve stínu za rohem. Poledne trávíme u řeky pod cestou.

Další den dopoledne jedeme ještě do jedné oblasti za městem a odpoledne už do hlavních stěn kaňonu. Jednodélky, dvoudélky, stěny, hrany, převisy. Lezců málo, vše výborně odjištěno. Na Altico postupně začínají přijíždět další lezci, takže večery už netrávíme v naprosté samotě. Němci, Američanka, Angličané, Španělé a další, sezóna zvolna začíná. Ve skalách zaslechneme i češtinu. Kluk s holkou z Trutnova, spí nadivoko v kaňonu.

A tak po celý týden střídáme stěny větší s menšími, do toho občas rest day s výletem do okolí, koupání, starořímský akvadukt, vše každý večer řádně zapito lahodným vínem.

Po 9 dnech vracíme auto ve Valencii a na závěr se dva dny pešky a kolmo potloukáme po krásné Valencii.

Nadchlo nás, Španělsko. Už víme, že tady nejsme naposledy 🙂

Kdo se zúčastnil loňské akce, věděl, co bude obnášet ta letošní. S lehkým mrazením v zádech si někteří říkali, když to šlo loni, mohlo by se to podařit i letos. Našli se ovšem i tací, kteří si libovali, že si pořádně zalezou a stráví na stěně celý den. Organizátoři „pilovali“ a nenápadně zpřísňovali pravidla.

Počasí nám „přálo“, byl krásný podzimní den, takže každý, kdo měl trochu rozumu, vyrazil do přírody, do haly přišlo nesrovnatelně méně lezců než loni a my závodící jsme se nemuseli „prát“ o cesty. Při registraci se doladily dvojice a pak už vzhůru do díla, každý podle své taktiky. Lezení střídaly chvilky oddechu s šálky kávy a jinými povzbuzovadly, později přišly na řadu dávky magnezia proti křečím a všemožné masti na unavené končetiny. Také se objevil povolený dopink v podobě buchet, se kterými přišli Vahoši, předseda s obří lahví piva a Saša s milým úsměvem – všechno se přece počítá…

Čas ubíhal, naše pohyby se stávaly vláčnější a vláčnější až robotičtější. Dvojice postupně dokončovaly maratón cest, tiskové středisko sčítalo a sčítalo, až se podařilo „vyplivnout“ úžasnou tabulku s výsledky. Ceny byly hodnotné a vtipné (hrníčky s logem oddílu a soutěže pro vítěznou dvojici), i šampus byl a spousta dobré nálady. Kdo nevěří, ať tam běží …. nebo spíš ať přijde příští rok.

M. Č.

    

Byla to trenýrková předpověď, která nás v neděli 15.10.2017 zlákala do slovenských skal. Vybrali jsme námi doposud neprozkoumanou vápencovou oblast nad obcí Belá (kousek před Terchovou). Mám k tomu místu úzký osobní vztah neb jsem tam jako malý s rodiči jezdil pravidelně na letní dovolenou a aniž bych to tenkrát tušil, začala zde má lezecká kariéra. Pamatuju, jak jsme s bráchou, (to nám mohlo být tak 12 možná i méně) šplhali na centrální sektor přímo – taková nějaká 2 až 3 sólo odhaduji, protože se nám to nechtělo obcházet. Když jsem to v neděli koukal, tak bych se nejraději vyliskal, protože udělat chybu, tak už nejsme. No, ale k současnosti. Sešlo se nás 9 starťáků + 1 pes a všichni jsme si to parádně užili. Lezlo se bez trika a i tak jsme měli chvilkama problém to uchladit. Jinak oblast sestává ze 4 sektorů (nad sebou umístěných samostatných skalních útvarů) s cestami obtížností od 4 výše, přičemž si více zalezou borci, kteří šplhají od 6 výše (což však neznamená, že by se tam borci lezoucí nižší obtížnosti nudili). Přestože to není mladá oblast, což dokladují staré rezavé kruhy, došlo v posledních letech k jejímu znovuoživení, očištění nových sektorů, a vzniklo mnoho nových dobře odjištěných cest. Osobní dojem z oblasti mám velmi pozitivní. Moc mě to tam bavilo, krajinově je to velkolepé, což dokazují i obrázky.

Když už jsme nemohli vařit v Kuchyni, jako zbytek oddílu, vydali jsme se s Hollmanama alespoň na jednodenní Rabštejn.  A bylo fajně!!!  Jako staří mazáci začali jsme v hospodě, kde jsme nabrali sílu a ½ dne pak poctivě tahali. Bo bylo pohlednicové počasí, podařily se i nějaké obrázky. Na made by smartphone nedopadly špatně a je třeba se pochlubit, jak nám to slušelo. No a jak jsme byli v ráži, neodolali jsme a další den proběhli Súlov. Protože se jistě najdou tací, kteří pro samé lezení Súlov ještě neprošli, tak to sem prsknu, ať mají důvod se zamyslet. Pochodový Súlov na podzim fakt stojí za zvážení!!

Pár fotek ze srpnového výletu do Švýcarska.

Ne, to není překlep. V Ostrově bylo letos v prvním červencovém týdnu tolik Ostraváků, že si tam našinec připadal jak na Porubském kupaku. Úderná partyja z HO START, podpořena Kameněm, Solanskými boulderisty, Tašunkou a já nevím kdo ještě. No eště že tam neměli výjezdní trénink synci z Banika…

Fajně bylo. Polezli jsme, popili aji na bajku pojezdili. Posuďte sami:

 

Oddílová akce „Peilstein“ (tentokrát v komorním obsazení)
5. – 8. května 2017

Po rozpačitém počasí během předešlého „prodlouženého“ víkendu jsme všichni věřili – fajn, špatné počasí jsme si už vybrali a od teď slunko ani na noc nezapadne. Ale opak byl pravdou, postupně všichni odřekli účast, takže v pátek odpoledne vyrazilo kvarteto Hedvika, Marek, Čenžáci směr Vídeňský les. V sobotu naše těleso rozšířili Kratochvílovi na sextet.

Byli jsme naladění dost odbojně, nemůže být přece pořád škaredě, že? Asi 20 kilometrů před cílem začalo pršet a představa stavění stanu v lijáku nás přece jen dost uzemnila. Dojezd do kempu nakonec bez deště. Úleva, rychle stavět, načít láhev vína a spát…
(poznámka Petr: vínko jsme načínali do neděle)

V sobotu jsme dorazili do skal, tam mraky lezců, jako by se minimálně polovina lezecké komunity z Brna přelila sem. A najednou bylo horko všem, slunko pralo do skal, jak to jen šlo. Večer v kempu bylo lidí snad ještě víc než ve skalách, no prostě Babylon. Neustále jsme žhavili telefony, jestli už něco chytrého s počasím vymysleli, mamma mia, ani náhodou.

V neděli ráno zataženo, bude pršet, nebude pršet… Zkusíme oblast Thalhofergrat? Tak jo, nikdo tam, kde všichni jsou? Když Matka Příroda zjistila, že nás nezastraší, dala několik hodin pokoj a my se věnovali lezení. Později večer si to vynahradila lijákem a my se museli uchýlit do prosklené „zimní zahrady“ v kempu (což máme nacvičeno z předchozí akce).

Kalné pondělní ráno nás nutilo pospíchat s úklidem stanů a za drobného deště jsme odjížděli domů, větru dešti neporučíš… Ještě chvíli jsme sice přemýšleli o náhradních variantách, ale to bylo spíš jako.

Nakonec přece cosi vylezeno a natěšeno na příště!

Milica

 

Milica vše podstatné shrnula a napsala, tak už rozdat jen pár bodů.

K tomu počasí jen to, že je to vidět na přiložených snímcích… (Marek pořád nahoře bez)

Bodování:
Na prvním lezli převážně „kluci“ a děvčata se spíše držely druhého konce lana, až na jednu vlaštovku. Nejvíce bodů jsem slíbil Markovi, jako největšímu skokanovi. V neděli lezl vše na prvním. Jo, a vytáhl mi jednu pětku a daroval jedno pivo.

Takže Marek Stecker 16 bodů
Michal Kratochvíl, Zuzka, Hedvika, Milica a já po 13-ti bodech.

FOTO (Petr a Hedvika)