Stejně jako před rokem se Honza Vahalík opřel do přípravy skialpové akce a uvařil nám v 7mém týdnu procházkový víkend na Velké Fatře. Nevím, jak to ten člověk dělá, když to objednává ¼ roku dopředu, ale zase mu vyšlo počasí. Nehledě na únor bylo až tak, že nebýt sjezdů, stačilo by nám po celou dobu krátkorukávové triko, jaké byl pařák. Stejně tak dohlednost, kdy i necvičené oko hmatalo až Lysou horu (83,66km – vzdušně), myslím mluví za vše. Základnou nám byla chata Monika ve Vyšnej Revúci. Za nějakých 12 slovenských eurokorun/noc poskytla dokonalé zázemí a to včetně koulečníkového stolu a skleniček na víno! V porovnání s minulým rokem, kdy nás bylo 7, sešlo se nás nyní víc jak 2x více a to ještě některé bacil bacil a zůstali doma. Půjde-li to takto dále, brzy dojdou Honzovi běžné ubytovací kapacity a bude muset pronajímat tělocvičny.
Jelikož ne všichni mohli zdrhnout ze šichty už ve čtvrtek, roztříštili jsme se do několika skupin, jejichž průnik nastal v pátek večer. Tak se stalo, že někteří v součtu vyplazili z údolí na hřeben 3x (tzv. Supermani), menší půlka (i když taková půlka fakticky neexistuje) 2x (tzv. Pohodáři), no a nechci bonzovat, ale našli se i tací, kteří si raději strhávali puchýře z prvního výšlapu a prezentovali pak útrpně zdravému jádru rozedrané nohy, jen aby nemuseli znova do lyžáků (tzv. Žabaři).
V sobotu ráno byl dodržen plánovaný odchod v 9:00. Pěškom pod kopec z chalupy cca 10min po cestě na začátek žluté tur. značky (715m/m) vedoucí na vrchol Ploská (1532m/m) a dále na Chatu pod Borišovom (1275m/m). Druhá skupina to vzala nějakou zkratkou, takže dorazili ½ hodiny po nás. Kdo nebyl, tak Borišovská chata je interiérově moc pěkná a kdyby tam v době naší návštěvy i vyvětrali, dal bych jí 5 hvězdiček. Takhle jsme někteří to zasloužené pivo vychutnali venku, což by byl zážitek převeliký, pokud by tam pejskaři sbírali výměšky svých dvounápravových kamarádů. Takhle to byl jen zážitek veliký s jistým rizikem při volném pohybu. Z údolí na chatu to vzalo 7,5 km délkových, 850m výškových a 240m sjezdových. Cesta zpět byla tatáž v obráceném gardu s tím, že nám to fajně natálo, takže jsme si těch 850m výškových (reálně 5,6km dlouhý sjezd) dost užili.
Sobotní večer proběhl standardně nad vínem a všelikými destiláty ovšem počestně a bez nějakých extravagancí. Dokonce došlo i na lehké tance, ale bez významnějších figur.
V neděli ráno, po opuštění bivaku, vyšlápli jsme si z Nižné Revúce bývalou 2,2 km dlouhou sjezdovku na Končitou (1248m/m) a dále pak na Zvolen (1402m/m). Délkově 6,2 km, 802m nahoru, 54m dolů a to samé zrcadlově zpět. Sjezd úzkým lesem byl místy trošku divoký, ale zvládli jej všichni bez lidských i materiálových ztrát. Kolem 14:30 už jsme svištěli domů.
Výhledy z obou procházek jsou prudce návykové. Čistota horského vzduchu silně kontrastovala s údolním, který dědiňoci v páteční a sobotní večer zaplavili kouřem takové intenzity, že by se z toho poblili i v dětmarovické elektrárně.
No a proč se s tím vlastně píšu? Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o oslavnou ódu na Honzu Vahoše a všechny, kdo mu s přípravou této sqvělé akce pomáhali!
JB, vlastní rukou v českém jazyce za pomocí slušného Vermentino di Sardena.
