9.9.20 – 13.9.20 se konečně otevírá to správné okno!  Předpověď na Höllental slibuje Arnovo azuro-plech, v práci se beze mě také obejdou a tak viberuju Macha. Ten odvolá služebku, přibereme ještě Vahoška  a ve středu 0:30 zabíjíme stanové kolíky v novém kempingu u lanovky nedaleko vyhlášeného Kaiserbrunu. Čekají nás 3 dny pohodových vícedélek, pak přesun na Dűrnstein, kde dorazí holky a náš rakouský výlet prodloužíme grapes/clibming víkendem.

Středa: nemaje špuntů, budím se kolem 6:00 – na přilehlé silnici narůstá provoz a na spaní to není. Mach špunty má, takže chrupká až do 9té (je to starý medvěd), kdy už jsme s Honzou po snídani, svačině i obědě. Prostě, kdo by se tahal s jídlem do vícedélky?

Vybrali jsme cestu Rosenhochzeit, nástup 15min. z parkálu. Ve 12:00 stojíme ustrojeni pod kopcem – Mach začíná vzlínat. Vytáhne první zeleninovou délku, pak se hora postaví a začíná seriózní lezení. Ve spodních partiích jsou v linii velké mokré fleky, klíčová madla plná vody, ale překonáme to a po druhé délce už je vše suché. Na rozlezení jsme vybrali dobře – stoupáme plynule, třebaže pomalu neboť ve 3 lidech s batohama to nikdy nebude úprk. ½ cesty lezeme ve stínu, přičemž si vystačíme s krátkorukávovým trikem, pak dorazí slunko a spotřeba vody razantně stoupne. Cesta je koncipovaná jako spousta na sebe navazujících různě ukloněných ploten oddělených zeleninou, skála pevná, vše dobře odjištěno, jedna délka je spíše seriózní procházkou než lezením. Střídáme se s Machem, Honza nám jistí záda na jednoduché tkaničce. Všechno jde hladce, až na poslední  6+ úsek. Je v ní tahavý převisek, kde ta krysa nějak ztěžkne, tep vyletí na 140, ale furt sa to dá. Zákeřnost je ukryta v posledních metrech celého výstupu hned za převískem, na který bez vydýchání navazuje cca 6m traverz doleva, ve kterém příroda úplně zapomněla na použitelné ruce.  Nohy, třebaže jsou poměrně dobré, jsou celkem daleko. Tam jsem se zpotil teda fest (tep 160), přestože mám traverzy z nábřeží dost nacvičené. Bojoval jsem těch 6m snad 5min. Pořád mě někdo tahal za batoh, několikrát jsem se vracel a hledal řešení, hranice pádu byla blíž než bych si přál, no nakonec to nějakým zázrakem pustilo OS. Čekal bych fakt jiné číslo než jen 6+, a to i když zohledním krysu. Slovy klasika „Byl to těžký úkol, i já jsem s tím měl problém“.  Bohužel, je to v tak blbém místě, že z toho nešly udělat fotky.

Lezli jsme se s tím 4,5. hod v absolutní pohodě, 0,5 hod vzal sestup (lze sejít celé pěšky (dlouhé jak týden) nebo jako my cca 10min pěšky, pak doleva únikové dvoudélkové slanění cca 150m od nástupu).

Večer se nesl v klasickém duchy – víno/ženy/zpěv, přičemž ženy a zpěv byly nahrazeny za vaření a brzký spánek.

Čtvrtek: vyhrála cesta Via Helma (nástup 7 min z parkálu), která se tvůrcům náramně povedla. Procházkové lezení, kolmé plotny občas přerušované zelenýma ostrůvkama, vše excelentně odjištěno, jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nejtěžší úsek za  7- je převislý cca 7m traverz, ve kterém na dvou metrech chybí dobré ruce (tradiční varianta spodem) a je třeba rychle hledat, protože gravitace roste každou vteřinou. Mach našel cestu vrchem a vypadalo, že se až tak nenadřel (akorát by těžko cvakal jedno jištění). Ve srovnání s klíčovým 6+ traverzem předchozího dne mi tento 7- traverz přišel jako malina. V předposlední délce čeká úžasné odměnové lezení, jistojistě nejpěknější délka našeho hőllentalského popolézání.

Sestup je vymyšlen vpravo od výstupu pěšmo, kdy mužíci navádějí k ostrému suťovisku, které člověka po 10min klouzání vyplivne u nástupu. Lezli jsme se s tím v plážovém tempu 6 hod. a to včetně sestupu a čokoládové pauzy.

Pátek: s ohledem na plánované odpolední stěhování směr Dűrnstein, volíme kraťoučkou koutovou cestu Wasserverschneidung nad koupacími ostrůvky řeky Schwarza. Přístup k nástupu vede traverzovou ferratou, od auta to v součtu s chůzí vezme odhadem 15min. Měníme dvojice. Ve vyvádění se střídáme s Honzou, na tkaničce visí a fotí Mach. První délku Honza zbloudí do nějaké sportovky. Užívám si bezstarostného lezení a omyl zjišťuji až při nástupu do druhé délky, kde sportovka začíná a lezení se jeví významně těžší, než uvádí návod k hoře. Couvám na štand, to už na nás zespoda haleká i Mach, že jsme nejspíše blbě. Dolů to nejde – už první délka napovídá, že jsme vlezli do kamenolomu kombinovaného s kolmýma travama.  Traverzuju vlevo, cestou cvakám nějaké drobné stromky, ale i tak by případné kyvadlo vytočilo pěkné metry. Pod výrazným, ukloněným a hodně zařezaným komíno-koutem doberu na štandu Honzu, převážeme se, a jdu to zkusit. Hned v druhém metru mi zůstává v ruce velký šutr, nějak to udržím na pravačce, šutr letí to řeky, jdu dále. Jako stěnový lezec nemám s kouty/komíny moc zkušenosti, kroutím se v tom až tak, že nakonec ležím na hladké stěně a hohy šlapou v koutě. Jde to blbě, protože batoh na zádech významně zhoršuje tření a nepřidává tomu ani hromada matroše na zadku. Tak píďalkuju k 3. jištění, kde stále vleže přes tělo komplikovaně cvakám, pak se v tom konečně nějak vytočím a hlavou ke stěně za chyty, které je třeba poctivě přebírat, přelezu převis. Nad ním číhá krásný fotografický štand.  Chudák Mach. Než se s Honzou dostaneme do téhle fáze, skoro dole přiroste ke skále. No, ale cestu má prošlapanou, takže za chvilku je u Honzy. Vytáhnu klukům batoh, aby se s ním netrápili a nastupuje Honza. Volí stejný styl a jde mu to dobře. Brzy mě doběhne a pokračuje do klíčového místa, delšího otevřeného kouta s drobnými chyty. Kombinuje stěnové lezení s koutovým a pomalu nabírá výšku v dobře jištěných pasážích, které napovídají, že to nebude zadarmo.  Nejtěžší je výlez ze samotného kouta, kde to na první pohled nevypadá, ale všechno je tam obráceně než by člověk potřeboval.  Honza se nevzdává a pokouší to tak dlouho až ho to pustí a udělá další štand. Je řada na Machovi. Naleze do kouta, jako pískomil vůbec neváhá a pokládá se na záda, šlape nohy, šoupe záda. Za chvilku je u mě.  Dolezu Honzu a nastupuju do poslední délky – Mordoru, který tvoří položené 2kové trávy, proložené volnými, různě velkými šutráky. Za jištění slouží stromy a jeden slušný nýt ve větší skalce. Každý pohyb hrozí uvolněním pěstních klínů a jejich odlet na Honzovo hlavu, fakt mazec. Nahoru dolezu psychicky vyždímaný, beru první strom na hraně a štanduju. Ani nefotím, protože se snažím hemžit co jak nejméně a i tak dobíráním lana shazuju nějaké projektily. Když už jsme nahoře všichni celí a zdraví, hodnotím to jako zážitek, na který hned tak nezapomenu. Takové podmínky se v jednodélkách fakt nevidí.

Sestup vede pěšo traverzem vlevo od výstupu a vezme cca 15 min. Mužíci nejsou, prošlapaná cesta také chybí, což lze přičíst malé frekvenci návštěv této cesty = cca 1x za měsíc, podle nalezené vrcholové knížky.

2hod vzdálený Dűrnstein, kemp Rossatz, je jistota. V noci dojíždějí holky, dáme nějaké víno a mažeme spát. V sobotu nenecháváme nic náhodě a ukrýváme se před sluncem v sektoru nad vesnicí Weisenkirchen (nemá cenu popisovat, všichni znají).

Neděle se nese ve znamení rekognoskace cca 15km vzdáleného sektoru u hradu Aggstein na stejné straně řeky jako je kemp. Máme „štěstí“, trefili jsme nějaký jarmark na hradě. Spousta lidí, omezený výjezd, kdyby bylo místo jistě by byly i kolotoče, koníci a jiná havěť. Ale, výjezd ukecáme a před davy se ukryjeme na záslunečné straně masivu. Materiál k lezení je stejný jako na Dűrsteinu, výška cca 20-25m. Ze strany hradu (plno lidí, takže osobní zkušenost nemáme) je to lezení spíše v kolmici, malé chyty, kde převažuje obtížnost 6-7. Z druhé strany příroda nešetřila policovými převisy a to hned v několika patrech nad sebou. Převažují obtížnosti od 6-7+, nižších čísel je nemnoho. Naštěstí nechybí ani stromy a tak v relativním chládku prodáváme metry, které jsme v zimě nachodili na převisové Hlubině. Co do obtížnosti, přijde mi Aggstein významně přísnější než Weisenkirchen.

Pozn.: kdyby se snad zdálo, že na fotografiích z Aggsteinu chybí Mach, tak tam tak úplně nechybí – je to medvěd.

ZTRÁTY: Vahoškovo jistící kyblík, který odsvištěl do údolí v cestě Via Helma + madlo k mé 2kg propanové bombě. ZISKY: kořistní karabina, kterou někdo utíkal ze stěny – vyhrál Honza + zážitky k nezaplacení – vyhráli všichni.

Konec hlášení v českém jazyce.

JB, vlastní rukou bez podpůrných prostředků.

Ve zkratce:

• termín: 4-12.7.2020
• lokalita: vyzkoušená chalupa s přilehlou loukou v Karlovických Svatoňovicích
• velitel akce: Pavlos, kterého lze jenom chválit
• účast: 62 hlav lidských (letos bez hlav psích)
• počasí: střídavě deštivo a to až tak, že lezení tím bylo značně ovlivněno a do popředí pohybových aktivit protlačila se kola a pěší vycházky po okolí
• vitamíny: 3 bečky + 2 basy lahváčů, víno, .. a ještě nějaké nepodstatné výše % alkoholy
• ztráty: uvařené čerpadlo + polámaný croozer
• zisky: spousta společných zážitků + nějaké skalní skalpy

Pokračování textu Letní sedmihorské písky – červenec 2020 →