Jelikož pracovní proces nám nedovolil zúčastnit se celého soustředění, byla alespoň zformována weekendová přepadová jednotka. Odjíždíme v pátek po šichtě abychom alespoň malinko, i my totálně nasazení, okusili letošní rajské ledy. Jedu i já, zimním lezením nepolíbený nováček, který viděl ty krumpáčky pouze v horofilmech, ze kterých šla zima i v létě.

Sobota:

Strachem že zmrznu (vážně) se budím už ve 3:30.  Všichni spí. Civím do stropu tak dlouho, až unavím mozek, ten to vzdá a usne. Za ranního kuropění otevírám oko znova, všichni spí. Kurňa, to jedu takový kus, abych to tu prospal!! No, ale kulové o tom vím (jinak už bych byl v hoře) a tak se trpělivě převaluju, až se ta sebranka začne pomalu probouzet. Po kašovité snídani balím, furt něco hledám, znovu přebaluju, až mě vysvobodí Pavlos, ke kterému jsem byl draftován, se slovy kdeže jsem, že se jede. Vybrali jsme Piecky, autem do 7min od z našeho parádního ubytování ve vile Mariánka v Hrabušicích. Cestou z parkálu k ledopádu (cca 30min) mě Pavlos krátce zasvětí do terminologie (jakože tohle je sníh, co jsou mačky, motyky, …, prostě jak se na lopatě sedí) abychom si v hoře rozuměli. Přicházíme k Velkému vodopádu, který je zamrzlý v maximální možné šířce i délce, prostě paráda. Nejsme sami, už jsou tu nějakí slováci i čehůni ze Startu, ale vlezeme se bez problémů všichni. Byl jsem poctěn, když mi Lucka zapůjčila nové ostré capíny Petzl Quark, tak doufám, že si s tím neuseknu hlavu. Pavlos tahá, já se učím. Musím se pochválit, jde mi to!! Jako malý jsem byl nucen pracovat na zahradě a ten pohyb mám v sobě. Alespoň, že ty Quarky nejsou tak těžké jak ty krumpáče, kopačky a jiná zahrádkářská hebla. Prostě je to jak okopávat jahody, akorát se člověk posunuje vertikálně místo horizontálně a odkrvují se mu prsty. Takhle pádlujeme celý den, furt nahoru a dolů, posunout se o kousek vedle a znova. Celkem mě to baví, zkouším vrtat šrouby, …. až na prvního vytáhnu svou první ledovou cestu. Když už si myslím, že jsem to zvládl, jebnu se capínem nad oko a vracím se na zem. Naštěstí je ta lopatka na capínu tupá, takže žádná krev jen modřina jak z hospody. To jsou ty zkušenosti, které se musejí zažít. Lezení končíme po 15:00. Zatímco jdou ostatní do hospody v Podlesku, ještě dám před setměním krátkou procházku k Misovým vodopádům v Suché Belé. Prostě parádní den a to ještě přijde večer.

Neděle:

Měním učitele.  Po včerejším večeru, kdy Pavlosovi cosi nesedlo není k použití a bude se s Luckou jen guljať v parke. Přidávám se k dvojici Petr + Petra a míříme znovu do Piecek ke skrytému bočnímu ledopádu cca 200m před Velkým vodopádem vlevo. Nástup vede položeným ledovým žlebíkem, pak cca 150m prudkým lesním stoupáním pod krásný cca 30m dlouhý led. Cestou nás ještě předběhne Marťas s Michalem, takže čekáme, až to vyběhnou, protože ty úlomky, které cestou nahoru posílají dolů (normální gravitace) by nás tak akorát pozabíjely. Sedíme na bezpečné plošince a opalujeme ksichty (Peťa  Z. tvář).  Když to kluci uvolní, jdu první, protože Petr blbě spal a hrozí, že by cestou nahoru usnul. Slunce svítí a pomalu uvolňuje led, takže s Quarkama  a dokonce i v turistických mačkách to jde nahoru samo. Akorát skrytý úsek v horní partii je trochu promrzlý a led se štípe, ale dám si pozor, cestou navrtám 5 šroubů, přiberu do jištění ještě jeden stromek a jsem nahoře. Jako novic nemám srovnání, ale za mě je to krásný „kopec“, navíc v luxusních teplotních podmínkách. S tím jak jsme tu sami, je to užší a delší, tak mi to přijde jako opravdové horské lezení, na rozdíl od sobotního cvičení na Velkém vodopádu, kdy jsem si chvilkama připadal jak na cvičné stěně. K dobrání druholezce a slanění se používají stromy. Po té co mě doleze Petra a pak i trochu dospaný Petr (už jsem se bál, že ho shora nevzbudíme) svazujeme lana a frčíme dolů. Je pěkně, sluníčko hřeje, led se topí a byla by škoda to teď zabalit, když se dá ještě proběhnout varianta zleva i zprava od první cesty. Petr bere šrouby a tahá druhou cestu. S Petrou ho dolézáme. Přestože jsou lana mokrá a cestou dolů už máme ze slanění mokré nohy, dáme to ještě jednou, protože kdy se k tomu zase dostaneme?? Kolem páté už sedíme v Podlesku v Rumance, dáme nějaké jídlo a v šest sedláme koně a spěšíme domů. O půl desáté jsme doma unavení, ale spokojení.

Za mně, přestože to byly jen dva dny, byly to parádní dva dny a večery. Je třeba vyzdvihnout i zázemí v Mariánce, o které se postaral Petr Č. za což mu patří dík.

Zpracoval JB, nyní už trochu poučená  ledolezka

 

Doplnění.

Bývalý kolega z práce J. Geier mi poslal obrázky z pravěku (70 léta minulého století), jak v Ráji řádili oni a co to znamenalo tenkrát vyrazit na ledy!!  Stojí za to kouknout, kam se posunula doba. Viděno dnešní optikou, už by měli být fakticky mrtví, ale tenkrát byla odolnost borců asi nějak posunutá.

Pozn.: bylo poctivě odfoceno na diáky a před rokem převedeno do standardního formátu 0 a 1ček.

A ještě poslední větu nemůžu necitovat, dost možná bychom se měli také zamyslet!!!   „…….. a nechápu, jak jsem mohl dělat takové ptákoviny, když v hospodě jsem mohl sedět už od rána…)“

 

Pár úvodních slov napsala Milica:

Na začátku byla taková nevinná zábava z konce minulého roku, kdy KAROL a PETR Č. trávili den na stěně a nějak se stalo, že je napadl maraton a kdesi cosi. Pak se dlouho ladila pravidla. Pak nastaly komplikace s termínem, Karol v Himalájích, tady se valily další a další akce … až konečně stanoven 19. listopad, teď nebo nikdy. Tajně jsem přemýšlela, že si v práci vezmu dobrovolně sobotní službu. Ale když se plán začal hroutit pod náporem omluv… rád bych se zúčastnil, ale … A když samotní TVŮRCI=ZAKLADATELÉ byli zákeřně napadeni bacily, slíbila jsem účast, protože jak praví klasik – opravdového gentlemana zajímá jen předem prohraný boj.

Závod nastoupili Radka s Bedřichem, Hanka a Petr Nováčkovi, Honza Vahoš a Petr (neoddílový), Tvůrci=Zakladatelé, Petr+Iva+Katka, Milica a Marek, v poledne se ještě přidaly Hedvika a Šárka. Někteří se poctivě připravovali, studovali cesty a sofistikovaná pravidla, promýšleli taktiku. Já jsem taktiku neměla žádnou, protože při představě, kolik toho vylezu při oddílových čtvrtcích, mi bylo jasné, že 21 CEST JE STRAŠNĚ MOC. A k tomu jako celoživotně PŘÍLEŽITOSTNÝ PRVOLEZEC prostě nemám šanci. Takže moje taktika bylo PŘEŽÍT. Lidí bylo na stěně celý den hodně, dodržet „vůbecnějakoutaktiku“ bylo skoro nemožné. Všichni jsme se snažili co nám síly stačily, ovšem časem se projevil nedostatek lehkých cest, některé byly permanentně obsazeny dětmi, některé zase lezci z Polska.

Pořadí bylo celkem předvídatelné, a kdo se rád hrabe v číslech, směle do výsledkové listiny. Jinak „tiskové středisko“, vytvořené z několika stolů, pracovalo perfektně a taky tam byla spousta dobrůtek na sezobnutí, když jsme měli zrovna svačinku nebo pauzu.

 

 

Teď mažu namožené rameno, v hlavě si všechno znovu promítám a myslím, že nejlepší na tom všem byla atmosféra, kterou jsme společně vytvořili, i když to ještě ráno tak mírumilovně nevypadalo – totiž postupně nás přišli někteří podpořit. Nejprve Káča M. s pozdravy od předsedy (teď už s titanovým kolenem), pak Jana (Vahoš) s krabicí buchet (fakt jednička s hvězdičkou), také Jirka B. a Jirka Š. Po telefonu pozdravoval Pepe, který se vracel z lázní.

No a pro mě vůbec největší vzpruha byla, že všichni čekali, až s Markem doplazím poslední cesty.

Kdo nevěří, ať zkusí … další ročník maratonu vás nemine …

Krásná rozvaha od Karola:

Naviazať sa s parťákom na lano a liezť 400 metrovú stenu v horách je viac než len šport, viac než len číslo obtiažnosti, viac než „olajkované“ fotky na facebooku. Zažiť tento pocit je dôležitejšie než o ňom písať. Niečo podobné sa na umelej stene zažiť nedá, ale naliezť tých 400 metrov v dobrej partii na lane…. to by predsa šlo aj na umelej stene.

Medzi sviatkami v roku 2015 sa s Peťom Čenžákom stretávam v industriálnej dolnej oblasti Vítkovice a len tak medzi rečou prehodím „Tak čo, dáme nejakú horskú líniu?“ Týmto mechanizmom vznikol v hlavách poznačených lezením nápad na prelezenie cca 400 metrov, prelezenie 21 ciest na lezca, 42 ciest na lezeckú dvojku. Človeče, je to je vlastne „Lezecký maratón“.

Tak sme sa stali s Petrom víťazi historicky 0-tého ročníku lezeckého maratónu. Nemali sme žiadnu konkurenciu a to doslovne. Súťažili sme hlavne sami nad sebou… a to sa stalo aj hlavným mottom celej akcie „Nie je dôležité vyhrať, ale zvíťaziť sám nad sebou“. Uvedené motto nie je múdrosť z mojej hlavy, požičal som si ho z 50 kilometrového závodu na bežkách – Biela stopa, ktoré som mal tú česť viackrát absolvovať.

Organizácie prvého ročníku sme sa ujali spoločne s Petrom Čenžákom, ktorý navrhol bodovanie súťaže s presnosťou a precíznosťou stavebného inžiniera. Prvý ročník bol skvelý. Zišla sa tu pohodová partia ľudí, kamarátov. Vďaka za krásne, ručne nakreslené poďakovanie. Vďaka za skvelé buchty. Vďaka za kamarátstvo, ktoré ste vniesli do sveta umelých chytov a syntetických vertikál. Teším sa na vás na ďalšom lezeckom maratóne.

Zdar a silu.      Karol.

Vyhodnocení akce a pár slov na závěr:

Milica s Karolem napsali pěkné články, tak snad jim to moc nepokazím, ale musím přidat hodnocení a bodování do Startéra.

Jsem rád, že se akce líbila a myslím, že se i celkem povedla, až na velké množství lidí od nezbedných dětí až po Poláky. Taky co se dá dělat, když je venku opravdu hnusně.

Hodnocení bude tentokrát velmi jednoduché. Hlavním cílem bylo „uběhnout“ maraton, a to s co nejlepším bodovým ziskem dle stanovených pravidel. Posuzovány jsou lezecké dvojice, bez ohledu na to, kdo byl z dvojice lepší (až na jednoho „půlmaratonce“).

BODOVÁNÍ DO STARTÉRA:

Vůbec nikdo to nečekal, ale zvítězil tým Bedřich s Radkou a mají po 15,5 bodech do Startéra. Trochu napoví fotografie při udělování cen. Radka používala mechanický loket a Bedřich hydraulické prsty. Protesty ostatních závodníků byly však zamítnuty. V pravidlech jsme neměli tyto podpůrné prostředky zakázány.

Na druhém místě skončil věkem nejstarší tým ve složení Hanka a Petr Nováčkovi. Jejich, nejhůře druhé místo, se také předpokládalo, mají po 13,5 bodech. K druhému místu nepotřebovali ani procenta za smíšené družstvo, ani procenta za úctyhodný společný věk 112 let.

Na dalším bodovaném místě do Startéra se s půlmaratonem umístila Katka, která v kategorii „PŮLMARATONU“ skončila na prvním místě v poměrně velké konkurenci a v jednotlivcích pak na pátém místě hned za Hankou Nováčkovou. Má 12 bodů do Startéra.

O třetí místo se v maratonu urputně bojovalo. Šanci měli všichni, ale některé lezecké dvojice vyřadily již před začátkem „objektivní“ okolnosti. Zaslouženě proto třetí místo získali Hollmannovi, to i díky bonusovým procentům, a mají po 10,5 bodech.

Brambora zbyla pro Honzu Vahalíka s Petrem (vypůjčený neoddílový lezec). Na stejném místě by Honza skončil i jako „půlmaratonec“, takže dosažené místo a body jsou přiděleny spravedlivě. O body se nemusí s nikým dělit a získává 9 bodů.

A konečně na krásném pátém místě se umístili organizátoři Karol a já. Jediným naším cílem bylo dokončit maraton a PŘEŽÍT (neboli, buď to dolezu, nebo mne trefí). Taktika „CESTOU NEJMENŠÍHO ODPORU“ se nám nejen vyplatila, ale asi nám zachránila i život a získáváme po 7,5 bodech.

Na krásném předposledním místě skončili největší bojovníci maratonu Milica a Marek, kteří zvolili podobnou taktiku jako my, ale měli to přece jen trochu ztíženější ve výběru cest. Z důvodů „čekaček“ na „lezitelné“ cesty obsazené dětmi a Poláky. Začali lézt jako první a končili jako poslední (jen pro představu začali lézt v 8 a skončili ve 22 hodin; pravda, nějaké to kafíčko taky bylo). U všech účastníků jsou morální vítězové a mají po 5,5 bodech.

Na šťastném sedmém místě skončilo jediné dívčí duo Hedvika a Šárka. Pracovní, rodičovské a jiné povinnosti jim nedovolily lézt celý den. Ve velmi zkráceném čase daly společně 30 cest. Aspoň to zkusily, mají motivaci do příštího roku a dostávají po 3,5 bodech.

Po jednom bodu si zaslouží Káča Macháčková, Jiří Běnek a Jiří Šrámek, kteří nás přišli podpořit a přinesli pozitivní emoce.

Petr