Oddílová akce „Peilstein“ (tentokrát v komorním obsazení)
5. – 8. května 2017

Po rozpačitém počasí během předešlého „prodlouženého“ víkendu jsme všichni věřili – fajn, špatné počasí jsme si už vybrali a od teď slunko ani na noc nezapadne. Ale opak byl pravdou, postupně všichni odřekli účast, takže v pátek odpoledne vyrazilo kvarteto Hedvika, Marek, Čenžáci směr Vídeňský les. V sobotu naše těleso rozšířili Kratochvílovi na sextet.

Byli jsme naladění dost odbojně, nemůže být přece pořád škaredě, že? Asi 20 kilometrů před cílem začalo pršet a představa stavění stanu v lijáku nás přece jen dost uzemnila. Dojezd do kempu nakonec bez deště. Úleva, rychle stavět, načít láhev vína a spát…
(poznámka Petr: vínko jsme načínali do neděle)

V sobotu jsme dorazili do skal, tam mraky lezců, jako by se minimálně polovina lezecké komunity z Brna přelila sem. A najednou bylo horko všem, slunko pralo do skal, jak to jen šlo. Večer v kempu bylo lidí snad ještě víc než ve skalách, no prostě Babylon. Neustále jsme žhavili telefony, jestli už něco chytrého s počasím vymysleli, mamma mia, ani náhodou.

V neděli ráno zataženo, bude pršet, nebude pršet… Zkusíme oblast Thalhofergrat? Tak jo, nikdo tam, kde všichni jsou? Když Matka Příroda zjistila, že nás nezastraší, dala několik hodin pokoj a my se věnovali lezení. Později večer si to vynahradila lijákem a my se museli uchýlit do prosklené „zimní zahrady“ v kempu (což máme nacvičeno z předchozí akce).

Kalné pondělní ráno nás nutilo pospíchat s úklidem stanů a za drobného deště jsme odjížděli domů, větru dešti neporučíš… Ještě chvíli jsme sice přemýšleli o náhradních variantách, ale to bylo spíš jako.

Nakonec přece cosi vylezeno a natěšeno na příště!

Milica

 

Milica vše podstatné shrnula a napsala, tak už rozdat jen pár bodů.

K tomu počasí jen to, že je to vidět na přiložených snímcích… (Marek pořád nahoře bez)

Bodování:
Na prvním lezli převážně „kluci“ a děvčata se spíše držely druhého konce lana, až na jednu vlaštovku. Nejvíce bodů jsem slíbil Markovi, jako největšímu skokanovi. V neděli lezl vše na prvním. Jo, a vytáhl mi jednu pětku a daroval jedno pivo.

Takže Marek Stecker 16 bodů
Michal Kratochvíl, Zuzka, Hedvika, Milica a já po 13-ti bodech.

FOTO (Petr a Hedvika)

Omlouvám se za rozsah, ale nejsem bohužel vybaven schopností jasně a stručně sdělit co jsem zažil. Zato mám výbornou schopnost to rychle zapomenout, takže dříve než k tomu dojde, zneužívám webu abych to uložil a mohl se k tomu vrátit až na mě přijde deprese nebo důchod. Skutečně to sobecky píšu jen kvůli sobě, takže v klidu text přeskočte o nic podstatného nepřijdete.

Byly to ceny letenek,  které rozhodly, že lezeckou sezónu 2017 zahájíme na Sicílii. O termínu se taky nediskutovalo, spojíme Velký pátek a  Velikonoce s dvěma víkendama  a to by v tom byl čert, abychom se od 7 – 17.4.2017 slušně nerozlezli.  Za nějakých 4444,- (i s 15kg báglem) se dá za 2,5 hod z Krakowa doplachtit do Trapani. Další 1,5 hod vzala cesta rentovaným Peugeotem 308 na severozápadní pobřeží do vyhlášené lezecké oblasti kolem městečka San Vito lo Capo.

Objednávání letenek se úplně nepovedlo, a taky ne všichni mohli odstartovat v ideálním termínu, a tak jsme se roztříštili do tří skupin, jejichž průnik nastal až v samotné cílové destinaci.

Groupa A (5ks) – Nováčci, Maši, Běnek
Groupa B (2ks) – Vahalíci
Groupa C (4ks) – Maruška + Filip, Milka + Fráňa

Groupa A, jak slibovali na bookingu, spala ve vile Dracena blízko městečka Castelluzo s výhledem na moře, na památku, na hory, do zahrady,  na nebe + byl v ceně uvítací sandwich na prostorné terase, prostě je to dokonalé místo. Našla to Hanka a je jí třeba za to poplácat (měl být i župan, ale ten jsem nenašel a byl z toho zklamaný, protože ho nemám ani doma). Pod palcem to má nadmíru sympatická rodina z Palerma vedená Fionou, Fabianou nebo Felicií (zúčastnění pochopí).  Vycházelo to na 20E na hlavu a den, přičemž PN vzal na Fi/Fa/Fe  kontakt, takže kdo zatouží na Sicílii nejen lézt, ale i spát, může toho využít.

Navštívili jsme několikero lezeckých oblastí a ve všech je, překvapivě, materiálem k lezení celistvá sedimentární hornina vzniklá nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů (prostě je to vápenec). Je různě barevný, členitý, hladký, drsný jak struhadlo, do kopce i z kopce prostě každý si tam najde k lezení to své. O cesty jsme se dělili s hnízdícíma rackama, za chyty se daly místy použít opuncie, no a vzdálenosti mezi jištěníma to je pohádka. Pošplhali jsme i nějaké vícedélky, takže spokojenost veliká. Trochu mě mrzí, že jsme pro ty skalky neviděli památky, ale je to další důvod se tam vrátit.  Poctivě jsme tahali mimo jednoho restovacího dne, kdy nás zlákala nedaleká rezervace Zingaro – taková velká zahrada s všelikou květenou co je ve středomoří k vidění a super plážkama. Chytli jsme stabilní počasí, kdy se teplota šplhala ve stínu ke 23C a na slunci jsme se k odpolednímu už celkem slušně připékali. Byli i tací co se v moři koupali, i tací kteří vybaveni přirozeným odporem k vodě bez problémů odolali. Ostatně vše dopoví obrázky.

Ještě subjektivní postřehy k vícedélkám, kdyby se chtěl někdo vydat, ať ví zda to vůbec stojí za to a do čeho jde.

1. c.Pinelsa - s.Cattedrale nel Deserto (100m 6a/6a+/6a+/6a) - lezla celá Groupa A ve dvou družstvech (PN + holky, JB + Mach). Pěkná, suchá nezákeřná cesta, kde i hodnocení sedí. Není tahavá, převisu jsem nenašel, ale je to hodně v kolmici - kdo se umí postavit výrazně pošetří ruce. 3. úsek je okořeněný krásným traversem a následným pěkným výšvihem. Všichni hodnotili jako fajny zážitek, za sebe bych si ji hned dal znova.

2. c.Cous Cous Fest - s.Cattedrale nel Deserto - není na fotkách - (75m 5c/6b/6a+) - parádní, příjemná cesta na zakončení dne, když už je člověk rozlezený, ale ještě může chodit. Ten 6b úsek je přepoctivá slovenská 7ma (po nějakém předchozím 6c už jsem byl fakt rád, že jej tahal Petr)

3. c.Parole al Vento - s.Monte Monaco Parete Nord (150m 6a+/6a+/6b+c/6a+/6b+) - rozporuplná cesta - od prvního kroku jsem furt cítil, jak mi pod rukama ta hora ujíždí (mimo posledního úseku, který byl za odměnu). Do jisté míry to demonstruje i fakt, že jsem první úsek 6a+ 35m lezl 23min. Nebyl to sice zrovna přejištěný úsek, ale dá se tam v případě potřeby založit vlastní. No a vygradovalo to pod tím velkým převisem 6b+/c, kdy už můj maglajzník dostával vyloženě na prdel. Cituji Petra po dolezení, který to krátce a výstižně shrnul „Tam jsem byl úplně smutný“. Poslední úsek 6b+ mi pak přišel jako příjemná procházka velkým koutem a netřeba se jej bát.

Jinak sektor Catedrale + věž Monaco spolu sousedí, celý den je tam stín a až úplně k večeru se to nasvětlí. Tak se stalo, že jsme tam ve větru klepali kosu zabaleni ve dvou mikinách a šustkách, zatímco dole v San Vitu se banda koupala (bližší podrobnosti u Hanky N :-)

Všechny situace a postavy v elaborátu jsou reálné a jejich podobnost s dosud žijícími osobami není čistě náhodná. To však nezakládá právo na jakékoliv reklamace!!!

Konec hlášení
JB

Obrazová zpráva z prvního jarního lezení, zatím co v Ostravě sněžilo.

A ještě pár videí ze ščány

První délka

Druhá délka

Třetí délka

Jak Starťáci žili na slunné Sicílii…

 

Tenkrát v Ráji (slovenském)

Protože Jirka už obšírně vylíčil své dojmy, budu stručná – loni málo ledu, málo lezců, tentokrát více ledů, hodně moc lezců. Alespoň o víkendu to platilo nejmíň na 200%. Takže letošní zkušenost říká, příští rok přijet v neděli večer a končit v pátek. Jinak bezva. Zážitků bylo mnoho, ale „nejkratší cesta k Velkému vodopádu“ se už teď stala legendou a ještě dlouho bude vděčným námětem oddílové konverzace.

Milica

Ještě pár slov k hodnocení a bodování.

Jirka Běnek a Milica už řekli vše, tak jen takové malé shrnutí.
Akce se účastnilo celkem 17 „člověků“. Patnáct členů oddílu a 2 přespolní příznivci (Věrka a Pavel).
Myslím, že všichni lezli dle svých možností, schopností a hlavně podle místa na ledech, proto hodnotím následovně:
Kdo byl na akci čtyři dny má10 bodů. Kdo byl jen dva dny, má 7 bodů. Zvláštní prémii za mimořádné výkony získávají Honza, Lucka a Jirka. Uvažoval jsem o mínusových bodech za falešný zpěv na nočním schodišti, ale rozmyslel jsem si to.

12 bodů mají Honza Vahalík, Lucka
11 bodů mají Pavlos, Michal Zezula, Marek Stecker, Pepe Kretek, Milica a já
8 bodů má Jirka Běnek
7 bodů májí Petr Mareš, Petr Vávra, Adam Vávra, Jana Vahalíková a Petra Zámostná

Petr

Na závěr pár fotek:

Jelikož pracovní proces nám nedovolil zúčastnit se celého soustředění, byla alespoň zformována weekendová přepadová jednotka. Odjíždíme v pátek po šichtě abychom alespoň malinko, i my totálně nasazení, okusili letošní rajské ledy. Jedu i já, zimním lezením nepolíbený nováček, který viděl ty krumpáčky pouze v horofilmech, ze kterých šla zima i v létě.

Sobota:

Strachem že zmrznu (vážně) se budím už ve 3:30.  Všichni spí. Civím do stropu tak dlouho, až unavím mozek, ten to vzdá a usne. Za ranního kuropění otevírám oko znova, všichni spí. Kurňa, to jedu takový kus, abych to tu prospal!! No, ale kulové o tom vím (jinak už bych byl v hoře) a tak se trpělivě převaluju, až se ta sebranka začne pomalu probouzet. Po kašovité snídani balím, furt něco hledám, znovu přebaluju, až mě vysvobodí Pavlos, ke kterému jsem byl draftován, se slovy kdeže jsem, že se jede. Vybrali jsme Piecky, autem do 7min od z našeho parádního ubytování ve vile Mariánka v Hrabušicích. Cestou z parkálu k ledopádu (cca 30min) mě Pavlos krátce zasvětí do terminologie (jakože tohle je sníh, co jsou mačky, motyky, …, prostě jak se na lopatě sedí) abychom si v hoře rozuměli. Přicházíme k Velkému vodopádu, který je zamrzlý v maximální možné šířce i délce, prostě paráda. Nejsme sami, už jsou tu nějakí slováci i čehůni ze Startu, ale vlezeme se bez problémů všichni. Byl jsem poctěn, když mi Lucka zapůjčila nové ostré capíny Petzl Quark, tak doufám, že si s tím neuseknu hlavu. Pavlos tahá, já se učím. Musím se pochválit, jde mi to!! Jako malý jsem byl nucen pracovat na zahradě a ten pohyb mám v sobě. Alespoň, že ty Quarky nejsou tak těžké jak ty krumpáče, kopačky a jiná zahrádkářská hebla. Prostě je to jak okopávat jahody, akorát se člověk posunuje vertikálně místo horizontálně a odkrvují se mu prsty. Takhle pádlujeme celý den, furt nahoru a dolů, posunout se o kousek vedle a znova. Celkem mě to baví, zkouším vrtat šrouby, …. až na prvního vytáhnu svou první ledovou cestu. Když už si myslím, že jsem to zvládl, jebnu se capínem nad oko a vracím se na zem. Naštěstí je ta lopatka na capínu tupá, takže žádná krev jen modřina jak z hospody. To jsou ty zkušenosti, které se musejí zažít. Lezení končíme po 15:00. Zatímco jdou ostatní do hospody v Podlesku, ještě dám před setměním krátkou procházku k Misovým vodopádům v Suché Belé. Prostě parádní den a to ještě přijde večer.

Neděle:

Měním učitele.  Po včerejším večeru, kdy Pavlosovi cosi nesedlo není k použití a bude se s Luckou jen guljať v parke. Přidávám se k dvojici Petr + Petra a míříme znovu do Piecek ke skrytému bočnímu ledopádu cca 200m před Velkým vodopádem vlevo. Nástup vede položeným ledovým žlebíkem, pak cca 150m prudkým lesním stoupáním pod krásný cca 30m dlouhý led. Cestou nás ještě předběhne Marťas s Michalem, takže čekáme, až to vyběhnou, protože ty úlomky, které cestou nahoru posílají dolů (normální gravitace) by nás tak akorát pozabíjely. Sedíme na bezpečné plošince a opalujeme ksichty (Peťa  Z. tvář).  Když to kluci uvolní, jdu první, protože Petr blbě spal a hrozí, že by cestou nahoru usnul. Slunce svítí a pomalu uvolňuje led, takže s Quarkama  a dokonce i v turistických mačkách to jde nahoru samo. Akorát skrytý úsek v horní partii je trochu promrzlý a led se štípe, ale dám si pozor, cestou navrtám 5 šroubů, přiberu do jištění ještě jeden stromek a jsem nahoře. Jako novic nemám srovnání, ale za mě je to krásný „kopec“, navíc v luxusních teplotních podmínkách. S tím jak jsme tu sami, je to užší a delší, tak mi to přijde jako opravdové horské lezení, na rozdíl od sobotního cvičení na Velkém vodopádu, kdy jsem si chvilkama připadal jak na cvičné stěně. K dobrání druholezce a slanění se používají stromy. Po té co mě doleze Petra a pak i trochu dospaný Petr (už jsem se bál, že ho shora nevzbudíme) svazujeme lana a frčíme dolů. Je pěkně, sluníčko hřeje, led se topí a byla by škoda to teď zabalit, když se dá ještě proběhnout varianta zleva i zprava od první cesty. Petr bere šrouby a tahá druhou cestu. S Petrou ho dolézáme. Přestože jsou lana mokrá a cestou dolů už máme ze slanění mokré nohy, dáme to ještě jednou, protože kdy se k tomu zase dostaneme?? Kolem páté už sedíme v Podlesku v Rumance, dáme nějaké jídlo a v šest sedláme koně a spěšíme domů. O půl desáté jsme doma unavení, ale spokojení.

Za mně, přestože to byly jen dva dny, byly to parádní dva dny a večery. Je třeba vyzdvihnout i zázemí v Mariánce, o které se postaral Petr Č. za což mu patří dík.

Zpracoval JB, nyní už trochu poučená  ledolezka

 

Doplnění.

Bývalý kolega z práce J. Geier mi poslal obrázky z pravěku (70 léta minulého století), jak v Ráji řádili oni a co to znamenalo tenkrát vyrazit na ledy!!  Stojí za to kouknout, kam se posunula doba. Viděno dnešní optikou, už by měli být fakticky mrtví, ale tenkrát byla odolnost borců asi nějak posunutá.

Pozn.: bylo poctivě odfoceno na diáky a před rokem převedeno do standardního formátu 0 a 1ček.

A ještě poslední větu nemůžu necitovat, dost možná bychom se měli také zamyslet!!!   „…….. a nechápu, jak jsem mohl dělat takové ptákoviny, když v hospodě jsem mohl sedět už od rána…)“