Je to haluzář ten Vahoš a my s ním. Zase mu to počasí převážně vyšlo a to přesto, že naše putování po hřebenech Malé i Velké Fatry (21-23.2.2020) připomínalo Shackletonovu výpravu na Jižní pól alpským stylem, jaký byl fučák. Naštěstí v pátek podstatně syplo, takže sobotní výstupy a sjezdy byly grandiózní, přičemž v neděli, po nočním dešti, to všechno vzalo za své. Prostě naplánované to bylo jak útok na himálájský kopec.
Spaní Honza zajistil, jako v minulém roce, na chatě Monika ve Vyšnej Revúci (12,5euro/hlava), což je parádní východiště, mj. stále ještě vybavené skleničkami na víno a biliárovým stolem.
V pátek jsme se zlehka rozehřáli na Velké Rači, když jsme vyběhli sjezdovku, navštívili Karolka, který zrovna horskoslužebníkoval na horní stanici lanovky Lalíky a pokračovali po hřebenu do polské horské chaty pod vrcholem, abychom okoštovali vychvalované teplé „pivo“. Padaly vloky jak pětikoruny, do toho vítr, že zastavili lanovky a lyžaře poslali domů, prostě podmínka jak z filmu od Antarktídy.
Sobota ráno je jak z pohlednice. Dosáhli jsme plného stavu 20ti skialpníků, kteří, poté co se skoro ušlapali v kuchyni, rozdělili se do několika skupin na několika tůrách, nejspíše proto aby se zamezilo ucpání hlavního hřebene. Nevím co se dělo jinde, proto zde prezentuju jen zážitky z našeho 25km kolokruhu z Vyšné Revúce po zelené Suchou dolinou na Krížnou a po hřebeni dále na Ostredok, Chýžky, Ploskou a samospádem do V. Revúce. Ranní pohlednicové počasí přešlo během našeho výstupu v korektní vychřici, branná hodnota vycházky tak významně stoupla. Byli i tací, kteří se svou vahou nemohli měřit s přírodou, museli ustoupit do nižších pater na variantní tůru a hřeben přenechat hmotnějším jedincům. K pozdnímu odpoledni se počasí vyspravilo, svět se stal hezčí až tak, že byly vidět i Tatry a Fatry okolo. Třešničkou dne pak byl ten nekonečný sjezd v prašanu z Ploské (1532m/m) po žluté téměř až do postele (740m/m), který jsme si všichni neskutečně užili. Jak se s tím tak zpězně uvažuju, tak jen tato procházka, ve které bylo běžkování, přelézání polomů, brodění potoka, vichřice, 1400m převýšení, ale i slunéčko… by stála za zopakování až budou lepší podmínky – to pak bude ráj (klidně i na jednodenní otočku z OV). sobotní trasa + statistiky zde
Společenský program v páteční a sobotní večer proběhl neorganizovaně, dokonce se prý slavili i nějací Petrové. Podrobnosti nemám neb jsem se jako introvert zúčastnil jen komorního halekání v uzavřené skupince okolo kytarové Šárky (zde bych rád poděkoval přítomným, že mě nechali zpívat, protože doma je mi to důrazně zapovězeno, jak prý hrozně to zní).
Finální hodnocení celého výletu na adresu Honzy snese jen slova chvály a uznání. Neumím být tak stručný a výstižný jako můj pracovní kolega Radůz, který se akce zúčastnil a myslím to trefně vyjádřil: „Dik, ze jsi me vzal, zazitek uzasny a velky !!! 😊“
Takže HONZO, díky, že jsi nás vzal, zazitek uzasny a velky!!!
Motto: Je to vyfúkané, vyfúkané, ……………… až na travu je to místama vyfúkané. (dokáže docenit jen halekací skupinka)
Běžet jsme začali ve slavný odchodový den kdy to Angláni definitivně zabalili – tj. 31.1.2020 a skončili v neděli, kdy už bylo po všem. Akce se zúčastnili 3 oddíločlenové a můj přespolní syn, což lze bez nadsázky označit za bídu bídoucí. Vůbec to nechápu, protože kdo to myslí s lezením vážně měl by využít každou příležitost a potrápit srdce, ramenní pletence a zbytek organismu, což Paprsek zpravidla zajistí měrou vrchovatou.
Fakt je, že předpověď slibovala nadlimitní theploty a konve vody, ale jsme se nedali zastrašit a dobře udělali. Na to jaká je to letos sněhobída, jsem byl příjemně překvapen kolik je na Paprsku sněhu a naběhané km (28 + 29 + 14 – nastoupáno v součtu 1504m) svědčí o tom, že se to dalo. Ty slibované konve přišly jen v noci na neděli a tak nás ráno čekalo zajímavé ledobruslení z Petříkova na Císařskou boudu, dále už sněžilo. Pěkně jsme si užili i větr, který nás chtěl v pá + so uletět, ale občas to zachraňovalo slunko, přestože na xichto spálení to nebylo. Jedlo, spalo, pilo a povídalo se na Polárce od Honzy z Č.Třebové, který je strašně dobrý člověk a mám to tam rád.
Řádný podzimní termín (2019) byl odvolán, protože se na stěně pořád něco kutilo. Zdálo se, že všichni se na akci připravovali a tak byl termín přeložen na 25. leden 2020, když už bez maratonu nemohl nikdo žít.
Datum se blížilo, Stěna začala zuřivě stavět nové cesty a matka příroda postavila svoje překážky – tu zákeřný útok bacilů, tam operace různých končetin…
Sestavy dvojic se měnily průběžně ještě i před závodem. Klidně můžeme pochválit všechny pravidelné účastníky za kuráž, protože věděli, co je čeká a nové účastníky, protože nevěděli, do čeho jdou. Byli i tací, kteří kromě taktiky výstupů promysleli i svoje kostýmy jako Iva s Katkou. Povoleného dopingu bylo dost, napečené buchty, krabice želatinových medvídků, magnezium v prášku (v nouzi nejvyšší). Ale tím největším povzbuzením byla určitě dobrá nálada, aspoň já to tak vidím…
Čas jsme nevnímali, život si plynul podle našich pravidel. Kromě nás Starťáků přilákal Maraton také „přespolní“. Přihlásilo se 7 dvojic, včetně dvojice z Polska. A kdo nebyl úplně spokojen s umístěním nebo taktikou, kterou zvolil, má šanci už na podzim při dalším, regulérním 5. ročníku Maratonu 2020.
Milica
Vtesnať atmosféru a rozmery horského lezenia do sveta umelých chytov bolo myšlienkou v poradí už štvrtého ročníku lezeckého maratónu.
Dnešný svet bývá často založený na princípoch výkonu, čísel, obtiažností a hodnotení.
Lezecký maratón má v sebe krásnu vlastnosť. Aj napriek tomu, že v lezeckom maratóne máme každoročne víťazov, nikdy nemáme porazených. Je tomu tak preto, lebo víťazí každý sám nad sebou.
Dovolím si na záver pridať myšlienku fenomenálneho horolezca zo starých čias ” kedy sa viac liezlo a menej kecalo”. Lezec veľkých stien Radan Kuchař povedal: “Hodnota horolezeckého výkonu, by se měla měřit mírou radosti, kterou nám přinese.” Ďakujeme, že vám maratón prináša radosť a prajeme vám, abyste svojou radosťou merali i hodnotu svojich horolezeckých výstupov.
Zdar a silu. Karol + Petřík
(s laskavým svolením Petra Č. vložil JB aby byli uspokojeni i ti, kteří odmítají FS alias knihu xichtů)
Pro letošní prodloužení léta bylo
vylosováno Leonidio. Popisovat oblast
nemá smysl. Kdo neviděl, neuvěří, kdo viděl, nezapomene. Výletu se zúčastnili 4
nejlepší plánovači, totiž ti, kterým ještě zbyla dovolená = oba Nováčci, Milka
Tzambika a JB. Spaní v soukromí v
Poulitře za 10 eurochechtáků/hlava/noc jsme v ½ pobytu museli vyměnit za
jiné, když se do přízemí nastěhovala skvadra polských nájezdníků, kteří
křepčíce do brzkého rána nedovolili nám zrelaxovat unavené organismy. Pomohli
jsme si o dvě ulice vzdáleným Katarina ubytkem za 12,5 eurokorun, kde kromě
božského ticha majitelé poskytují i dokonalou pánev, ½ komárů, zahrádku
s živým kořením a společenský stůl pro noční večery rámovaný olivovníkem.
Přestože termín 19. – 30.10.2019
nevypadá hrozivě, 25C ve stínu a 100C na slunku (v celém průběhu) nám dovolilo
šplhat jen stinné sektory. Protože zbytek lezeckého lidstva lokalizovaný
v Leonidiu to měl podobně, bylo v některých sektorech poměrně
našlapáno. I proto jsme podnikli odvážný (a naivní) pokus v centrální hoře
nad Leonidiem – s. Douvari, ale po třetí cestě jsme konstatovali, že tolik
utrpení si nezasloužíme, takticky jsme ustoupili do vyhřátého moře a další
experimenty zanechali jiným pionýrům.
Od našeho posledního pobytu
vrtači významně pokročili, bylo proto rozhodnuto zakoupit nový návod ke hře.
Nelze jinak než velebit kvalitu s jakou je tento sestaven a tak se
plánování stalo Novajdovi večerním koníčkem. Jelikož stinných sektorů je
omezený výběr a lehčích cest je tam nějak méně, neměl to jednoduché! Je to ale starý vlk a svěřený mu úkol ustál
bez ztráty reputace. Odnesly to jen lehce holky, které bych vyhlásil za největší
práskače akce protože se dostávaly na/nad své lezecké maximum častěji než by
si asi přály, zatímco my s Petrem jsme to lezli s rozumem, prostě tak
abychom se neuštvali.
Na netu jsem objevil i dva nové sektory, které nejsou v pořízeném průvodci.
Kvůliva koupání jsme se třepali 1,5hod/64km na s. Balogeri (vyboltovaný
před 5 měsíci) spadající pod oblast Kyparisi. Odměnou nám byla osobní pláž
karibského typu v modifikaci limestone bez palem a parádní neskutečně
ostrý sektor, o který jsme se dělili jen s jednou anglickou dvojkou.
Z Itineráře je patrno, že jsme furt někde viseli – poměr cena/výkon/výlet tak byla opravdu vysoká. Jelikož se po mě kromě vaření a lezení nic jiného nechtělo, hodnotím tuto vycházku jako velmi vydařenou. Cestovní kancelář HP se opět vytáhla, příště jedu znovu.
JB v.r. , v českém jazyce s diakritikou
Pozn. Kdo se dočetl až sem, zaslouží si i obrázky pod finanční rozvahou – v mobilu / tabletu je to nějaké polámané a obr. se zobrazí až po kliknutí do bílého pole. Údělem stinných sektorů je fakt, že z nich vycházejí barevně mizerné obrázky a ani zde tomu není jinak.
ITINERÁŘ:
So – přílet do Athen 14:20, Poulithra ubytování 20:30, včetně velkého nákupu
Ne – s. Sala, 15min za s.Twin caves. Těžký Rakosyllektis, lehčí Demena Heria.
Po – s. King of thrones. Těžká Tsoutsouni + lehčí cesty vpravo od ní.
Út – s. Sabaton, olivové terasy. Krásná White death, pěkná diagonální Welcome morgentau – PN nástup přes olivovník,
St – s. Skiadnikadniko – pěšky cca 25 min od auta (v horách nedaleko kláštěra Elona), ukloněné plotny, lehčí lezení
Čt – s. Balogeri, 1,5 hod cesta. Nádherná pláž, ½ roku starý sektor 5 min od moře, žiletkové lezení – zážitek
Pá – s. u kláštera Saint Nikolas, JeMenFous – hodně těžké 6c+, c. Kifinas – semi-tradic- 5c+6b 50m – koutové lezení, 7m odlezy, bez dojištění byla kravina do toho nalízat a byl jsem hodně rád, že jsme oba zdraví dole
So – s. Douvari, 3 cesty, šílené vedro, pak koupání
Ne – s. Kapsala, v centrální části dlouhatánské lehké 40m 6ačka, pravá část těžší 7a-c, na konci pak lehčí prošplhané 6a-c
Po – s. Mars, sektor našlapaný k prasknutí. Parádní tři cesty vlevo od krápníků (40m 6c+ Supernova) + jedna krápníková (Sinter symphony), pak přesun na nedaleký s. Jupiter – hromada těžkých cest 6c a výše, ale zdá se, že velmi pěkných. My – těžší dvoudélka 6a+ 40m – Astir
Út – s. Sabaton, tři poslední cesty na konci sektoru vpravo, odjezd do Athén, poslední noc v městě Markopoulos, 5 min od půjčovny
St – Athény, odlet v 9:30 do Krakova – 13:30 příjezd do Ostravy
FINANČNÍ ROZVAHA:
Letenky + 4x20kg spoluzavazadla – 14000,-
Půjčovné vozu – Centauro 10min. od letiště s odvozem bez problémů. Osobní Peugeot se spoustou místa s full pojištěním – 4260,-
Podzimní
lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu
38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci
zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni.
Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek
až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule
k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát
strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,,
prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory
Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách
od 20 do 40m je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul,
že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou
zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na
otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který
v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky
věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento
šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak. Na
Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy
něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se
dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou
tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam
chrochtali blahem, zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách
to bylo lepší. Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana
Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a
dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve
Finsku, prostě je to letní sektor.
Jak
tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata
Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech
nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené
organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové
vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný
program na 2 dny. Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci
kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru
spokojeni.
Závěrem:
Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít
každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok
z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.
Na
úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a
úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”
Vyzývám zúčastněné, aby se zamysleli a dodali své výstupy za chybějící měsíce – blíží se finále. Průběžné výsledky (při zohlednění věkového handicapu) vypadají následovně:
1 – Marťa Kobelová / Petr Mareš
2 – Milice Čenžáková / Jiří Běnek
3 – Kača Macháčková / Petr Čenžák
Detaily najdete níže v přiložených tabulkách po rozbalení celého příspěvku.
Dlouho jsem se s tím přemýšlel,
zda to sem napsat. Protože ferraty mají s lezením podobný vercajk, směr pohybu, výletu se
zúčastnila část členstva a konalo se to v Arcu, tak padlo rozhodnutí to sem
prsknout. Třeba to bude inspirací pro čistokrevné lezouny, kteří by chtěli své
blízké nelezouny protáhnout vertikálama, aniž by je přespříliš trápili samotným
visem za nehty.
Lago di Garda – Arco bylo záložní variantou za Dolomity, kde se dalo podle předpovědi, tak akorát koupat. Přestože to od Dolomit není vzdušně daleko, je to unikátní destinace, která se podnebím spíše blíží tomu přímořskému a významně se liší od vnitrozemí. Mimo lezení, dají se tu provozovat v podstatě všechny outdoorové sporty, vyjma lyžování, a tak je to vhodné místo i pro kombinované páry lezeček a nelezců př. lezců a nelezeček.
Takticko-technické údaje:
Termín 13-21.7.2019, cesta 960km – 13 hod. Výletníci: rodiny Milkovic, Vahošovic, Běnkovic, jarOmírové + Radka.
Spaní – klidný camp Arco s parádním 50m baseinem (v ceně) nedaleko starého centra – 13,9e/stanové místo (vlezou se 2 rodiny) + 10,7e/hlava/noc.
Via Ferrata Fausto Susatti –
vyhlídková celodenní procházka z městečka Biacesa (400 m/m) s paradními
výhledy na jezero, město Riva de Garda a okolní kopce. Technicky nenáročná, první
vyvrcholení nastane na vrcholu Cima Capi (909 m/m), druhé pak na Cima Rocca
(1090 m/m). Kolenáři ocení na sestupu hůlky.
Následující dopoledne pršelo tak jsme si pospali a druhou polovinu dne věnovali poznávání okolí – prošli jsme si neskutečnou vesnici Borgo Medievale di Canale, pošplhali nedokončenou ferrátu u vesnice Ballino, oběhli Lago di Tenno a podívali se do citrónového města.
Via Ferrata Ernesto Che Guevara – náročná odtučňovací
procházka na vrchol Monte Casale (1632 m/m). Je to stráášně dlouhé s převýšením 1200m.
Technické problémy nejsou, zajištění i postupové body zaslouží nejvyšší uznání.
Pokud si to chcete opravdu užít, pak doporučuju nastoupit, jako my, kolem 7:30
v opravdu pěkný den, kdy se teplota vyšplhá k 32C. Celé je to pořád na slunci, takže se navíc
vlečete jako velbloudi s hromadou vody, bez které tam vyschnete a už vás nikdo
nikdy neuvidí. Sestup je také výživný, kdo má blbá kolena a neumí chodit
pozpátku jako rak, bude bědovat.
Via Ferrata Rio
Sallagoni – průchod úžasnou soutěskou, bez stoupání, bez spalujícího slunce,
bez náročných pasáží = jen samá pozitiva. Je to takový canyoning ovšem bez plácání
se ve studené a mokré vodě s dvěmi lanovými mosty. S tím jak je tam
pořád vlhko, neveselo a truchlivo, je to úplně jiný svět – rostou tam jiná
kvítka, žijou tam jiní hmyzáci a obratlovcové. Přestože to nebylo dlouhé, silně
doporučuji, moc se mi tam líbilo.
Via Ferrata Sentiero Contrabbandieri – Massimo
Torti – procházka traverzovou nad
jezerem Garda vysekanou stezkou. Technicky náročnější úseky jsou zajištěné
lanem/lankem (místy dost mizerným – rozpleteným) a to byla jediná místa, kde
jsem se psychicky uvolnil. Jinak jsem se furt bál, že někdo sletí na
nejištěných pasážích, protože chyby se tam netolerují a jsou fatální. Po trase
jsou nýty a dá se jistit vlastním lanem, ale je to dlouhé a zdaleka ne všechno
jsme v 11 lidech jistili, protože jinak bychom tam strávili 2 dny. Pro
lezce, kteří jsou zvyklí pohybovat se na hraně je to v pohodě, běžný
turista tam nemá co dělat. Celkem se divím, že to nezavřou i s ohledem na
frekventovanou cestu pod ferratou, která je ohrožena padajícím kamením.
Via Ferrata Colodri – hned nad kempem Arco,
krátká spíše zahřívací nebo dochlazovací procházka. Víc nevím, nešel jsem.
Místo toho jsme si s Vahalíkama užívali ½ dne seriózního lezení po skle
v nejbližším možném sektoru u města Nago.
Na závěr bych celou akci zhodnotil jako velmi povedenou taškařici o jejíž průběh a úspěch se lvím podílem zasloužil Omír a patří mu za to poděkování. Přestože jsem na ferraty před časem zanevřel (kvůliva návalů sebevrahů, kteří svým počínáním ohrožují nejen sebe), musím je rehabilitovat – má to něco do sebe (když se tam nemotaji ti chujopletové). Napřesrok by stálo za zvážení udělat ty Dolomity, které letos nevyšly. Co vy na to?
Letošní letní Sedmihorské písky (29.6 – 7.7.19) dopadly sqěle. Byla to grandiózní akce a to bez přehánění! Počet hlav kulminoval kolem čísla 75, teplotní rozpětí v průběhu týdne kolísalo ve 14:30 od 36 – 21C, přičemž nespadla ani kapka dešťa. Ředitelem akce byl Pavlos a třeba přiznat, že vše tikalo jak švýcaráky. Basecamp byl založen ve Svatoňovicích (ne těch Kružberských, ale Karlovických), kdy usedlost s přilehlou loukou, poskytla všem pavoukům, i jejich uzemněným partnerům a děckám dokonalé zázemí. Chyběl jen profesionální kuchař, nosiči a děckohlídači, ale to se dá do příště odladit. Není důležité kolik se toho vylezlo, vypilo, najezdilo na kolech, našlapalo nebo naběhalo okolo pingpongového stolu, to podstatné je, že jsme byli spolu a týden si náležitě užili.
Protože néni prdel zkoordinovat akci pro takovou smečku,
jistě i za ostatní skládám Pavlosovi (a těm kdo mu s tím pomáhali) poklonu
a posílám díkec za parádní dovolenou.
Více netřeba psát, obrazové fragmenty níže to odvyprávějí.
Pozn.: sypu si popel na hlavu protože na to kolik nás tam bylo mám jen obrázky jedné z několika podmnožin do kterých jsme se rozdělili. Příště budu snad úspěšnější.
Ve středu 17.4.19 vyrážíme po šichtě na prodloužené Velikonoce směr Velká Paklenica. Abychom se neuštvali, cestou přespáváme v chorvatské Krapině (hostel Poslon – snadný sjezd z dálnice za stravitelných 10 euro).
V cílovišti, privátním „nafukovacím“ domku, je objednaných 13 postelí. Zajistil Novajda a přestože jsme se všichni z fotek trochu báli jak velký holobyt že to bude, nakonec se z toho vyklubalo stravitelné ubytování. Cena 10 euro/hlava/noc byla velmi pozitivní a na to, že nezavíraly dveře, vypínače stejně jako vodovodní baterie byly zapojeny obráceně, na stěně chyběly obrazy a v koupelně bydlel šváb jsme si rychle zvykli 🙂 . Perličkou byla legračně přednastavené klimatizace, která se nám snažila každé ráno v 8:10 vytopit pokoj na 30C. Velitelství, u Nováčků a Machů, vypadalo úplně jinak (chyběly jen perské koberce). Jasně tím bylo definováno a presentováno, kde bydlí honorace a kde přežívá prostý lid. Zde zastavení.
Pakliže by se někomu zdálo, že výše jmenovaná honorace jsou padouchové padouchovatí je to jen zdání a fikce. Pěkně se s náma o svůj příbytek dělili, i více než tři prstičky nám ohřát nechali (i když tak hodnotnému článku by nějaký ten padouch jistě prospěl, aby mělo dobro nad čím vítězit).
Jako obvykle jsme se sjížděli postupně podle toho, jak byl kdo hodný a kdy ho zlý kapitalista pustil ze šroubárny. Tak se stalo, že plného stavu jsme dosáhli až v pátek odpoledne = 3+1 Nováčci, 2 Machové, Belas, Běnek, Nimra, 2 Váhalíci, Ingrid, Helmut. Odjezd byl také rozfázovaný a tak chalupu předávali až v pátek 26.4.19 Vahoši.
5-ti denní vstup do soutěsky sežral 120 kuňáků, ale využili jsme jej zcela neb už ve čtvrtek odpoledne jsme někteří brousili první jarní metry. V následujících dnech jsme to tak různě kombinovali s vícedélkama, podle toho jak měl kdo otlačené nohopalce a utahané drápky. Černého Petra si vytáhl Mach, který si z domoviny dovezl takového bacila, že svým hřmotným kašlem trumfnul i potok, který činí akustickou komunikaci mezi lezci v soutěsce velmi problematickou. Lidí bylo v soutěsce jak psů před masnou, parkál plný až tak, že jsme chodili z chalupy pěšky, o cesty byla chvílemi rvačka a na hlavní soutěskové štráse to vypadalo jak na hale když odnese střechu. V té souvislosti mě stále překvapovalo, že ten vápenec není adekvátně oklouzaný, asi to tam chodí někdo po nocích frézovat. Ve vyšších partiích byla hora tak ostrá, že reálně hrozilo pořezání tlapek, při případném pádu v korýtkách i salámování celého těla.
Hlavním lezeckým partnerem mi byla Ingrid, proti které, ač se snažím sebevíc, nenacházím sebemenší výtku. Pěkně se na mě ve stěně usmívala (viz. fotosérie v červené mikině), vůbec neremcala a jako veverka všechno za mnou vyšplhala, batoh s vodou nosila, v noci nechrápala ani jinak nešramotila a už vůbec neřempelila. Ráno těsně po probuzení působila přirozeně lidsky a nešel z ní ani trochu strach. Když si představím, že má i jiné (nepoznané) přednosti, nelze než konstatovat, že si Honza uměl vybrat (pokud nebyl vybrán) a že má doma supr žábu! Přes 6a+ jsme s Ingrid nešli, pro mě to byla hranice, kterou jsem byl schopen ještě přelézt s jakousi rezervou a lezení si užít. 3 měsíce lezecké pauzy byly znát, nicméně i při zohlednění tohoto mi posazení obtížnostní stupnice v Paklenici přijde poměrně dost přísné.
Počasí od čt-po se velmi vydařilo, pak jsme to předčasně zabalili, neb se přihnal klimatický moribundus. Společných fotek není mnoho, protože jsme se každý den tak různě rozprchli a navíc, já nabuzen po té dlouhé lezecké pauze to dohnat, úplně zapomínal dokumentovat.
Finální hodnocení je takové, že akce to byla ve všech směrech
velmi povedená a 930km vzdálená Paklenica i přes našlapanost stojí za další
návštěvu.
.
Lezené cesty, které ve mně zanechaly stopu:
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Andi &Max (40m, 5c,5c) – s Káčou a Ingrid – parádní rozcvičkové lezení přes velká vápencová křídla v dolní části, v horní k prvnímu štandu pak trochu nepříjemný rajbasový traverz. Z potoka šel takový kravál, že jsme nebyli schopni se domluvit a dali jen jednu délku.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Franz Hohensinn (60m, 5b, 6a+) – s Káčou a Ingrid – velmi podobné a pěkné lezení v první délce jako v Andi &Max (jak by také ne, když jsou vedle sebe). V druhé délce se to zvedne do opravdové kolmice, chyty se zmenší a ubyde jich, ale při troše hledání a správném kličkování to není v klíčovém místě tak velká hrůza a plně to odpovídá 6a+ „paklenické“ stupnice.
* Aniča Kuk – s.Stup – c.Pero (120m, 6a+, 5b, 5b, 5b) – s Ingrid – pěkná nezákeřná vzdušná linie, která v horní partii navazuje na Karabore. Příjemná dlouhá procházka, v dolní partii trochu rajbasová, pak už jsou tam jen samá pozitiva a sociální jistoty. Největší krysa mě nakonec čekala ve 3tí délce. Holub, který bydlel v jednom velkém výklenku z něj vystartoval až když jsem tam sáhnul no a to jsem skoro vypadnul ze stěny, jak jsem se leknul.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Ča je od Draga je od Draga (130m, 5a, 5b, 5b,6b+) – zeleninová procházka s Ingrid na které jsme složili maturitu z trpělivosti, když před náma lezla nesmírně pomalá česká dvojka. Netuším, kde ta cesta nabrala dvě hvězdičky, snad jen ta předposlední délka stála za zmínku. Dobrá byla přilba, kterou jsem snáze prorážel salátové partie. Poslední délku jsme s ohledem na spalující slunéčko ani nezkoušeli a traverzem doleva po velké polici utekli k sestupovému pochodu.
* soutěska u parkoviště za potokem – Kuk od Skradelin – Dreaming the lost friends (100m, 6a,5c,6a+,5c,5a) – lezl jsem ve trojici s Nováčkama a hodnotím jako velkolepý zážitek. Třetí délka trochu tahala za ruce, přičemž zajímavý byl hlavně výlez přes hranu skrz ostrá korýtka, kde nestačila prostá hovězí síla, ale bylo třeba technických finesů neb ubylo chytů a muselo se ustát na nejistých rozporových nohách.
JB, vlastní rukou v českém jazyce, bez použití podpůrných prostředků
Stránky nejlepšího ostravského horolezeckého oddílu ;-)