Podzimní lezení, jako obvykle Petrem Čenžákem skvěle zorganizované, proběhlo o víkendu 38 týdne. Kousek za Prievidzou, blízko pradávného Vtáčníka, místní borci zušlechťují přírodu pro lezecký národ a daří se jim to na velmi vysoké úrovni. Výsledkem jsou nejen skvěle zajištěné cesty v obtížnostech od procházek až po vážné linie, ale je třeba vyzdvihnout i infrastrukturu. Orientační cedule k sektorům, vyčištěné nástupové/dopadové plochy, zajištěné stezky,… musely dát strašně práce. Celé to cizelují slušní průvodci na web stránkách , …..,, prostě děcka, mi se tam líbilo úplně fšechno. Navštívil jsem sektory Sekaniny, Salamandra no a zdaleka jsem nevyčerpal zdejší potenciál. Ve stěnách od 20 do 40m je nasekáno ještě tolik linií, které bych si rád vyběhnul, že tuto oblast ukládám do mozkovny s přívlastkem NAVŠTÍVIT ZNOVU. Jedinou zákeřností je vzdálenost od baráku, za 3 dny jsme najezdili 440km, takže na otočku to néni. Materiálem ke šplhání je příjemný andezit, který v porovnání s mnohde oklouzaným vápencem parádně drží. Rosničky věštily slunečno a jsem doufal, že hora bude příjemně nahřátá, jelikož tento šutr má schopnost dobře akumulovat teplo, ale všechno bylo jinak. Na Salamandře nám slunce odešlo odhadem kolem 12té za kopec aniž by přes ty stromy něco ohřálo, takže jsme svá těla (ještě v letním režimu) zahřívali jak se dalo a Béďovo čopice rozhodně nebyla jen módním doplňkem. Zde vsuvka – jsou tací, kteří běží jen v jednom režimu – zimním, takže Kapušák nebo Adam chrochtali blahem, zatímco my ostatní se balili do péřovek. Na Sekaninách to bylo lepší. Utekli jsme k věži, co na ni vede cesta Hrana Vtáčnika (mimochodem velmi povedená), kde se slunko prodralo skrz vegetaci a dalo se tam slušně přežít. Hlášení z bunkru bylo negativní – zima jak ve Finsku, prostě je to letní sektor.
Jak tak zpětně hodnotím ubytování, jsem rád, že Petrovi nevyšla ta zamýšlená chata Smrečina přímo pod skalama. Kemp Pacho nám mimo komfortního zázemí ve srubech nabídl i tolik potřebné slunko, kterým jsme odpoledne vyhřívali vychlazené organismy, což by v lese ukrytá Smrečina neposkytla. Navíc je to v doletové vzdálenosti od Prievidze a tím i blízko Bojnice, což pro nelezce nabízí slušný program na 2 dny. Děcka měla také větší prostor na lumpárny (a dospěláci kolibu hned u postele) a tak si myslím, že všichni museli být nad míru spokojeni.
Závěrem: Petr to přichystal ještě v pracovní době. Včil, když je na rentě, bude mít každý jeho den o 9 hodin více! Pokud se to znásobí 251 (pracovních dnů v r. 2020) = 2259 hod = bude mít o 94 dnů delší rok z čehož vyplývá, že se máme na co těšit 😊.
Na úplný konec ještě pronikavý křik malého Vaška O., který mi letěl kolem ucha a úplně mě položil – “mamíí, mamíí, INGRÍÍÍÍD!!”
JB, vlastní rukou.
