Jelikož pracovní proces nám nedovolil zúčastnit se celého soustředění, byla alespoň zformována weekendová přepadová jednotka. Odjíždíme v pátek po šichtě abychom alespoň malinko, i my totálně nasazení, okusili letošní rajské ledy. Jedu i já, zimním lezením nepolíbený nováček, který viděl ty krumpáčky pouze v horofilmech, ze kterých šla zima i v létě.

Sobota:

Strachem že zmrznu (vážně) se budím už ve 3:30.  Všichni spí. Civím do stropu tak dlouho, až unavím mozek, ten to vzdá a usne. Za ranního kuropění otevírám oko znova, všichni spí. Kurňa, to jedu takový kus, abych to tu prospal!! No, ale kulové o tom vím (jinak už bych byl v hoře) a tak se trpělivě převaluju, až se ta sebranka začne pomalu probouzet. Po kašovité snídani balím, furt něco hledám, znovu přebaluju, až mě vysvobodí Pavlos, ke kterému jsem byl draftován, se slovy kdeže jsem, že se jede. Vybrali jsme Piecky, autem do 7min od z našeho parádního ubytování ve vile Mariánka v Hrabušicích. Cestou z parkálu k ledopádu (cca 30min) mě Pavlos krátce zasvětí do terminologie (jakože tohle je sníh, co jsou mačky, motyky, …, prostě jak se na lopatě sedí) abychom si v hoře rozuměli. Přicházíme k Velkému vodopádu, který je zamrzlý v maximální možné šířce i délce, prostě paráda. Nejsme sami, už jsou tu nějakí slováci i čehůni ze Startu, ale vlezeme se bez problémů všichni. Byl jsem poctěn, když mi Lucka zapůjčila nové ostré capíny Petzl Quark, tak doufám, že si s tím neuseknu hlavu. Pavlos tahá, já se učím. Musím se pochválit, jde mi to!! Jako malý jsem byl nucen pracovat na zahradě a ten pohyb mám v sobě. Alespoň, že ty Quarky nejsou tak těžké jak ty krumpáče, kopačky a jiná zahrádkářská hebla. Prostě je to jak okopávat jahody, akorát se člověk posunuje vertikálně místo horizontálně a odkrvují se mu prsty. Takhle pádlujeme celý den, furt nahoru a dolů, posunout se o kousek vedle a znova. Celkem mě to baví, zkouším vrtat šrouby, …. až na prvního vytáhnu svou první ledovou cestu. Když už si myslím, že jsem to zvládl, jebnu se capínem nad oko a vracím se na zem. Naštěstí je ta lopatka na capínu tupá, takže žádná krev jen modřina jak z hospody. To jsou ty zkušenosti, které se musejí zažít. Lezení končíme po 15:00. Zatímco jdou ostatní do hospody v Podlesku, ještě dám před setměním krátkou procházku k Misovým vodopádům v Suché Belé. Prostě parádní den a to ještě přijde večer.

Neděle:

Měním učitele.  Po včerejším večeru, kdy Pavlosovi cosi nesedlo není k použití a bude se s Luckou jen guljať v parke. Přidávám se k dvojici Petr + Petra a míříme znovu do Piecek ke skrytému bočnímu ledopádu cca 200m před Velkým vodopádem vlevo. Nástup vede položeným ledovým žlebíkem, pak cca 150m prudkým lesním stoupáním pod krásný cca 30m dlouhý led. Cestou nás ještě předběhne Marťas s Michalem, takže čekáme, až to vyběhnou, protože ty úlomky, které cestou nahoru posílají dolů (normální gravitace) by nás tak akorát pozabíjely. Sedíme na bezpečné plošince a opalujeme ksichty (Peťa  Z. tvář).  Když to kluci uvolní, jdu první, protože Petr blbě spal a hrozí, že by cestou nahoru usnul. Slunce svítí a pomalu uvolňuje led, takže s Quarkama  a dokonce i v turistických mačkách to jde nahoru samo. Akorát skrytý úsek v horní partii je trochu promrzlý a led se štípe, ale dám si pozor, cestou navrtám 5 šroubů, přiberu do jištění ještě jeden stromek a jsem nahoře. Jako novic nemám srovnání, ale za mě je to krásný „kopec“, navíc v luxusních teplotních podmínkách. S tím jak jsme tu sami, je to užší a delší, tak mi to přijde jako opravdové horské lezení, na rozdíl od sobotního cvičení na Velkém vodopádu, kdy jsem si chvilkama připadal jak na cvičné stěně. K dobrání druholezce a slanění se používají stromy. Po té co mě doleze Petra a pak i trochu dospaný Petr (už jsem se bál, že ho shora nevzbudíme) svazujeme lana a frčíme dolů. Je pěkně, sluníčko hřeje, led se topí a byla by škoda to teď zabalit, když se dá ještě proběhnout varianta zleva i zprava od první cesty. Petr bere šrouby a tahá druhou cestu. S Petrou ho dolézáme. Přestože jsou lana mokrá a cestou dolů už máme ze slanění mokré nohy, dáme to ještě jednou, protože kdy se k tomu zase dostaneme?? Kolem páté už sedíme v Podlesku v Rumance, dáme nějaké jídlo a v šest sedláme koně a spěšíme domů. O půl desáté jsme doma unavení, ale spokojení.

Za mně, přestože to byly jen dva dny, byly to parádní dva dny a večery. Je třeba vyzdvihnout i zázemí v Mariánce, o které se postaral Petr Č. za což mu patří dík.

Zpracoval JB, nyní už trochu poučená  ledolezka

Doplnění.

Bývalý kolega z práce J. Geier mi poslal obrázky z pravěku (70 léta minulého století), jak v Ráji řádili oni a co to znamenalo tenkrát vyrazit na ledy!!  Stojí za to kouknout, kam se posunula doba. Viděno dnešní optikou, už by měli být fakticky mrtví, ale tenkrát byla odolnost borců asi nějak posunutá.

Pozn.: bylo poctivě odfoceno na diáky a před rokem převedeno do standardního formátu 0 a 1ček.

A ještě poslední větu nemůžu necitovat, dost možná bychom se měli také zamyslet!!!   „…….. a nechápu, jak jsem mohl dělat takové ptákoviny, když v hospodě jsem mohl sedět už od rána…)“