V termínu 31.8 – 3.9.16 ocitli jsme se s Petrem v Berchtesga-denských Alpách, abychom si užili vápencového lezení v oblasti nad vesnicí Mühlbach am Hochkönig. Stejně jako před rokem Petrovi, byla nám základnou horská chata Mittelfeldalm – 1670m/m, vzdálená 25min z parkoviště Arthurhaus.

Ubytování je zde za přesných 23Euro/noc a to včetně snídaně. Kdo by chtěl ušetřit, tak bez snídaně je cena stejných 23Euro/noc, takže škudlit nelze. Jelikož ve východním bloku stále ještě „lehce“ platově pokulháváme, rozhodli jsme se živit levně a hlavně zdravě z vlastních zásob. Zbudovali jsme si v rohu chalupy příruční sklad, čímžto jsme se stali bezpochyby největšími bordeláři široko daleko. „Snídaně“  je od 7:00, ale je to takový spíše předkrm, takže kdo se chce opravdu najíst, musí se postarat sám. Vyrazit do hory se nám nikdy nepodařilo před 8:30, tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Přístup k hoře je provázen poctivým zahřívacím procesem organismu a nikdo se nemusí bát, že by nebyl před samotným lezením dostatečně unaven cestou.

Středa –  zvolili jsme cestu Goldhaube/7-, na kopec Flachfeld (Ploché pole). Počasí se povedlo, takže jen dojít pod stěnu sebralo mi poslední zbytky sil. O to se postaralo převážně sluníčko v kombinaci s příkrým suťoviskem, na kterém jsem se dost zadlužil (tady se ukázalo, kdo jezdí do práce kolmo a kdo si vozí prdel v autě). Naštěstí vše se změnilo při dotyku se skalou. Materiál je to nepopsatelný, krásně drsný a drsně krásný. Drží a drží a drží a když už to ujede, tak tam vážně není nic a nemá se tam stoupat. Cesta je poseta nýty, orientace ve stěně je jednoduchá, protože tvůrce se nestyděl  a celou linii poctivě odjistil. Zvláště těžká místa jsou dobře pokrytá, takže se netřeba bát vlka nic a ani v nejtěžších rajbasových krocích, které mi teda přišly výrazně těžší než 7-, nehrozí při výpadku nějaké zranění. Snad si to dobře pamatuju, ale v cestě není žádný převis. Všechno jsou to  spíše plotny takže kdo ustojí, ten vzlíná. Moc pěkné lezení to je!! Místy jsem hodně ocenil svou délku, máme to prostě my opičáci jednodušší. Výlez je na velikou náhorní plošinu (s úžasnými výhledy), slanění je cca 10-15m vpravo od výlezu přes IQ skoby.

Čtvrtek – předpověď naštěstí slibovala (a nelhala) příchod vytrvalého deště, takže volba padla na lehkou průzkumnou procházku k blízkým skalkám (bez efektu) + jsme rehabilitovali unavené údy, trochu četli, více spali,  jedli………. (v součtu něco kolem 5+)

Pátek – vybrali jsme cestu Mammalucco/7+, na kopec Teufelskirch (Dáblův kostel). Počasí se po včerejším dešti v horních partiích ještě nestihlo dostatečně pospravit, takže při našem přístupu byla hora zahalena v mracích a my nevěděli kudy přes to suťovisko projít a kde hledat nástup. Naštěstí se dábel na chvíli slitoval, ufoukl mraky, my chytili směr a po šíleném stoupáku nějak dorazili k nástupu. Jinak přístupová cesta vede kolem 3 jeskyní, z nichž jedna je fakt velká a dlouhá (je v ní i vrcholová knížka). Podle stop se tam i spí a je to snad jediné místo široko daleko, kde lze získat nakapanou vodu. Samotný nástup je ještě o patro výše – přístup je ostrým travnatým hřebenem a následně traverzem přes nestabilní průrvu ke stěně s malou jeskyňkou. Když se to nasčítá, tak z chaty je to fakt výživný pochod. Samotná cesta je bezvadně odjištěná, místy, ale velmi sporadicky, jsme založili nějakého frienda nebo vklíněnec. Řekl bych, že je trochu více do kopce než Goldhaube, ale není to nic, co by nějak moc tahalo za ruce. Subjektivně mi jako celek Mammalucco přišla lehčí než Goldhaube, přestože je mezi nimi celý jeden stupeň. Neznamená to však, že by to bylo zadarmo. Každopádně, za mě, je to parádní cesta s úžasnou expozicí na fakt nádhernou, a to podtrhuji, homoli. Slanění (IQ skoby.) je cca 20m vlevo od výstupu, přes „žlábky“, které umí celkem pozlobit pří stahování lana.

Sobota – volba padla na cestu Hiata Bua/7+ (nevede až na vrchol), na kopec Torsäule. Přístup byl v kontrastu s předchozími dny balsámem na kolenní klouby – vyšlapaná touristická pěšina až pod nástup. V porovnání s Goldhaube a Mammalucca byla samotná cesta jistě nejčlenitější, nejpestřejší prostě nejbarevnější – od všeho tam byl kousek, včetně převisů. Co se razantně změnilo bylo jištění + orientace ve stěně a tak mě, nováčka, nejvíce vysilovala psychická zátěž z dlouhých odlezů. Každou chvíli letěla k Béďovi zdravice neb jeho flexibilní friendy nám ten den dost pomohly a i  tak to bylo pro mě tak akorát, abych to v hlavě udržel na uzdě. Místy jsme lezli po jakémsi  struhadle. Uletět v některých úsecích, tak skončíme jak sýr na penne. Když už jsem si to odbál (a odjistil), tak ji hodnotím jako nejpěknější. Sestup je vymyšlen pěšmo, vpravo průrvou k travnatému hřebeni a po něm v meandrech dolů. Kdo má malé lezky a cestu absolvuje v nich bude bědovat.

 Jen bych ještě uvedl, že se není nic lepšího než před lezením (a po něm) zabodnout na nástupu lžíci do melouna. Toto jsme praktikovali každý lezecký den. Rekordmanem byl proužkovaný vodní jedinec, kterého  jsme vynesli do 2350m/m.  No a slovy ústředního tajemníka UVKSČ Milouše Jakeše, kdo ho ještě pamatuje, se ptám  –  „Kdo z vás to má??“

zde oprava: děkuji za upozornění konsultanta, analytika, rentíéra (bývalého kolegy J. Geiera), kterýžto v textu odhalil nepřesnost. Zmrda M.Jakeše (přestože dosáhl superzmrdí pozice, ale svou hloupostí neměl ani na zmrda obecného)  jsem zde zaměnil za jiného (Paroubka). Tak nějak se mi spojily proslovy o hodné holce H.Zagorové (Jakeš) a obleku (Paroubek) a vznikla kompilace pozdního socialismu a ranného kapitalismu (termín zmrd jest převzat z knihy “Zmrdi, vohnouti a my”. Kdo nečetl musí tak učinit, aby si ukončil záklaní vzdělání, včetně Ing., MuDr., PeadDr., xyzž).

No a to je skoro fšechno.

Rád bych ještě poděkoval Petrovi za nabídku + profesionální vedení akce a vůbec za to jak to všechno dobře naplánoval.

Zpracoval

JB, stále čerstvý nováček